Mimo toho, že Skřivánek dvakrát proklel prokluzující spojku, oba mlčeli až skoro do Krumvíře. Čech se podíval na hodinky: „Skoro sedum. Už toho mám dneska dost. O čem jsi přemýšlel?“
„Vsadím se, že o tom, co ty.“
„A co si o té bábě z Hodonína myslíš?“
„Já nevím, člověče. Spíš bych řekl, že v tom je babka nevinně. Prostě náhoda. Někdo jí tu tisícovku dal a ona ji náhodou dala dál právě Váňovi.“
„Já ji spíš podezírám, že na to přišla a tak mu ji honem šoupla dál. Váňa - Neváňa, tisíc korun je tisíc korun.“
„Já jsem ale špekuloval o tom, kdo tu tisícovku podstrčil té babce.“
„A cos vymyslel?“
„Že to možná byl ten, kdo platil před Váňou. Ten pražák.“
„Proč?“
„Protože to je logický. Jestli jí zaplatil tisícovkou, tak ta pak zákonitě musela ležet v kase až nahoře. A když ona vracela Váňovi, tak mu dala z jedné přihrádky tu tisícovku a z vedlejší pětistovku. A drobný.“
„Měla ona prachy v kase, nebo ve šrajtofli?“
„To jsem si nevšiml, člověče.“
„Tak to holt někde otoč.“
Skřivánek sundal nohu z plynu a začal brzdit.
Pumpařka ještě stále seděla za pultem jako hromádka neštěstí a v ruce mačkala slzami promáčený kapesník.
„Už jsem tu zas, paní…jakpak vy se to vlastně jmenujete?,“ volal Čech už ode dveří.
„Anežka Rožánková, prosím,“ řekla, potáhla nosem a otřela si oči.
„Poslyšte, paní Rožánková, vy si dáváte bankovky do pokladny, nebo do šrajtofle?“
„Tak i tak. Já je dávám tady do kasy, ale tam nechávám vždycky jenom tak deset tisíc. Jak je toho víc, tak, když tu zrovna nikdo není, přendám je do šrajtofle. A tu mám schovanou tam vedle,“ ukázala palcem na dveře do sousední místnosti. „V komoře se smetákama.“
„To je chytré,“ pochválil ji. „Poslyšte, jste si jistá, že tady před Váňou tankoval jen ten Pražák?“
„To jsem. Víte, k večeru už sem moc aut nepřijede.“
„A kolik tankoval?“
„Platil tisícovkou. Tak za víc než za pětistovku.“
„A neplatil třeba dvěmi pětistovkami?“
„Ne. Určitě tisícovkou. To si pamatuju. Protože byla taková trochu pomačkaná. Narovnávala jsem u ní přehnutej roh.“
„A vy jste ji pak dala nazpět Váňovi, že?“
Zamyslela se. „Asi. Já takhle vždycky otevřu kasu, nadzvednu tady ten držáček a strčím peníze takhle do přihrádky nahoru. A pak zase dávám seshora nazpátek,“ přehrávala si to pumpařka krok za krokem.
„Tak vám moc děkuju, paní Rožánková. A už neplačte. Život je prostě takovej. Zítra, až se vyspíte, už to bude lepší.“
„Aby pámbu dal, synku,“ potřásla hlavou a znovu se pokřižovala.
Čech vítězoslavně zabouchl dveře auta. „Tak to byl ten Pražák, Pavle! Pumpařka si to přesně pamatuje. Platil trochu pomačkanou tisícovkou, která má ohnutý jeden roh. A skoro určitě ji dala nazpět tomu Váňovi. Máš číslo toho auta?“ ujišťoval se.
„Mám je zapsaný. ABA 77—29. Dokonce si to i pamatuju.“
„Tak do toho kopni a frčíme domů. Dneska jsme toho už podělali dost. A žízeň mám hroznou.“
Máša zaparkoval na parkovišti před firmou Jereš. Otevřel kufr a vytáhl kufřík s nářadím.
Spolu s jedním párem rukavic jej podal nadporučíku Paterovi, druhý pár si strčil do kapsy.
Garážmistra v modrém pracovním plášti našli na dvoře.
“Jo ten nabouranej kamion? Ten je tamhle v té poslední garáži. Ale asi tam nic nenajdete,“ všiml si nářadí v Paterově ruce. „Dopraváci už to prošťourali.“
„My jenom pro jistotu,“ řekl Máša. „Poslouchejte, kdyby se tady objevil nějaký Ukrajinec, kolega tamtoho,“ ukázal směrem ke garáži, „tak ho za náma nepouštějte. Nepotřebujem, aby nám tam překážel.“
„Ten stojí v Chrlicích u Finewoodu. Už sem volali. Prý má ten vrak naložit a odvézt ho domů. To jsem zvědavej jak.“
„Tady mu to přece můžete naložit jeřábem,“ radil Patera.
„No, to můžem, ale já pochybuju, že s tím podjede pod mosty na dálnici. Leda bysme mu odmontovali všecky kola. To by pak možná šlo,“ zvažoval garážmistr nápad.
„Jak budeme hotovi, tak vám řeknem,“ řekl Máša a otevřel dveře garáže.
„Pěknou zábavu vám přeju. V kabině je bordel jak v tanku.“ Garážmistr jim v garáži rozsvítil a vydal se přes dvůr nazpět ke kancelářím. „Haló, šéfe,“ zavolal za ním Máša, „buďte tak hodnej, brnkněte těm z Finewoodu, ať tam na nás ten šofér počká. Že tam přijedem.“
Garážmistr se ani neotočil, jen zakýval hlavou.
„To musela být šupa,“ prohlížel si Patera předek vozu, pomačkaný, umazaný od hlíny, s drny trávy, tak jak je z meze při nárazu do svahu vyryla masivní ocelová traverza předního nárazníku. Levá pneumatika byla prázdná a napůl svlečená z ráfku. „Ale už jsem viděl víc pomačkaný auta.“
„To víš, Kamaz. Ruská prácička. Tam to vyrábí jak tanky.“ Máša si navlékl rukavice. „Já jsem si jistý, že jestli tu něco je, tak to musí být někde na dosah ruky. Když to dávají dovnitř a tahají ven, tak přece nebudou rozebírat půl auta.“
„Tak to napřed zkusíme venku. A když nic nenajdem, prosmejčíme kabinu,“ navrhl Patera. „Já to vezmu tady zepředu a ty začni vzadu. Odšroubujem co se dá a zase to dáme nazpět. Aby se nám případně páni na Ukrajině nevyděsili.“
Pracovali mlčky, jen Patera si pohvizdoval jakousi trampskou odrhovačku, když odšroubovával objímku reflektoru. Neuběhlo ani půl hodiny, když zavolal Mášu.
„Juro, pojď sem! Koukej!“ Když odšrouboval zablácenou modrou tabulku TIR, připevněnou k nárazníku čtyřmi šrouby, objevila se tajná schránka, šikovně přivařená do díry vyříznuté v nárazníku autogenem. Víko takto vzniklé skrýše tvořila tabulka.
Úkryt byl prázdný.
„Tak to zkusíme i vzadu,“ řekl Máša. Zadní nárazník byl stejně masivní, ale mimo rezu a špíny pod tabulkou nebylo nic. Máša ji vrátil na místo a zašrouboval šrouby. Pak si plivl na ukazováček v rukavici, párkrát přejel po zabláceném blatníku a blátem šrouby zamazal. Pak stejně bezvýsledně odšrouboval i poznávací značku.
„Tohle by nám mohlo stačit, ne?“ řekl Patera. „Třeba jsou tu i další skrýše, ale tohle by mohlo prozatím stačit.
„Já myslím, že tu už další nejsou. Tahle jedna je až dost. Tak, jak je hluboká se do
ní klidně vejdou čtyři balíčky bankovek. Víc skrýší, víc času. A ten, kdo ji vybíral, musel pracovat rychle.“
„Neměli bychom to aspoň zadokumentovat?,“ řekl Patera.
„Dojdu do auta pro foťák.“
Vrátil se s aparátem a vyfotografoval skrýš ze všech možných úhlů. Pak přišroubovali tabulku zpět.
„A jedem za tím Ukrajincem.“
