Čech se Skřivánkem strávili příjemnou hodinku na dálniční celnici u Lanžhota, kde jim hezká celní deklarantka vyhledala všecky přejezdy aut s kulatinou pro firmu Finewood v Brně. V posledních osmi týdnech jich bylo čtyřiadvacet, včetně toho nešťastně havarovaného kamionu. Stále tatáž vozidla ukrajinské firmy Drevoles. Druhý, nejpozději třetí den se vracely. Některé s nákladem sanitární keramiky ze Znojma, jiné, patříl k nim i havarovaný kamion, vždycky nakládaly dlaždice až v Rakovníce a vracely se později.
„Odesílatelem je vždycky firma Drevoles z Rachova. Z Ukrajiny.“
„A je na těch dodávkách něco nápadného?“ zajímal se Čech.
„Kluci venku říkají, že nic. Občas je kontrolovali na drogy a na cigarety, ale byli čistí. Oni většinou jezdí vždycky dva společně. Teda ze Slovenska sem. Nazpět jezdí většinou samostatně.“
„Ten druhý už se vrátil?“
„Počkejte, já se zeptám.“ Zvedla telefon a vytočila koncem tužky číslo. „Honzo, už přejel ten Ukrajinec s umyvadlama? Díky!…Nepřejel. Ale dneska by měl přejet. Ten jezdí pravidelně.“
„Mohli byste ho tady zadržet a zavolat nám? My si ho zatím zkusíme najít ve Znojmě. Tohle je moje číslo na mobil,“ napsal je kapitán na poznámkový blok ležící na stole.
„Počkejte, já vám tam do Znojma brnknu, třeba je ještě ve fabrice.“
Chvíli trvalo, než se dovolala na expedici. „Tak už tam není. Ale prý nenakládal, prý mu volali z Ukrajiny, že má jet prázdný do Brna. Má tam naložit ten havarovaný tahač.“
Kapitán Čech vytáhl mobil.
„Oto, poslouchej: Jeden ukrajinský kamion jede do Brna. Prý tam má naložit ten nabouraný tahač. Víte už o něm něco?“
„My jsme právě u té firmy, co tu to auto stojí na dvoře. Žádnej Ukrajinec tu zatím není. Ale možná stojí tam, kam odvezli ten návěs s dřevem.“
„Jen mne tak napadlo, jestli se v tom autě začnete vrtat, tak by u toho ten Ukrajinec nemusel asi být, ne? Aby třeba nedal někam cunt.“
„Jo. Ohlídáme si to. Co vy?“
„Zatím nic.“
„Tak zítra ráno. Ahoj.“
Kapitán sklapl mobil a zvedl se. „Tak vám slečno moc děkujem. Třeba nám to pomůže.“
„Poslyšte,“ napadlo Skřivánka, zatímco skládal výpis jízd, který jim slečna vyjela z počítače, „kam tady chodí fáráci na jídlo? Myslím většinou?“
„Pár kilometrů na Brno je motorest. Je tam před ním veliké parkoviště. Tak asi tam.“
„Prima. Nashle!,“ poslal jí Čech ode dveří vzduchem polibek.
„Co si dáme, pane vrchní? Dvakrát ta pečená žebírka, pivo a Matonku,“ vrátil mu kapitán jídelní lístek.
„Co si to tak z hlavy pamatuju, tak ta data přejezdů s těmi chycenými bankovkami nesouhlasí.“
„To třeba ani nemusí. Třeba je jenom vozil a distribuci zajišťuje někdo jiný.“
„Tak kde se vzaly ty dvě tisícovky v jeho kapse?“
„S tím si taky lámeme hlavu. Jestli je opravdu pašoval, tak by přece nebyl tak blbej, aby tady s nimi ještě platil. To je přece trochu moc velké riziko.“
„To si myslím taky. Ale co jestli někde platil pětitisícovkou a někdo mu ty dvě tisícovky dal nazpět?“
„To myslíš, že jsme na falešné stopě?“
„To třeba ne. Z Ukrajiny sem ty bankovky prokazatelně chodí. Takže to naopak může být dobrá stopa. Znáš to, náhoda je blbec.“
„Víš, co nás včera taky napadlo? Že třeba ten šofér o těch bankovkách vůbec nemusel nic vědět. Prostě je tam u nich někdo někam schoval a tady v Česku si je zas někdo z té skrýše vybral.“
„Vyloučeno není nic…Á, díky, pane vrchní. Poslyšte, nebyl tady u vás tenhle chlápek?,“ Skřivánek vytáhl z náprsní kapsy zvětšeninu pasové fotografie mrtvého řidiče.
„My jsme od policie,“ ukázal mu nadporučík placku. Na vrchního to žádný dojem neudělalo.
„Jo. Toho tu vidívám. Naposled v úterý. To jsem měl odpolední. Byl tady někdy k večeru. Dal si boršč a čaj. Jako vždycky. Co je, něco proved´?“
„Boural. Má to za sebou.“
„U nás nic nepil, jestli myslíte tohle. Já nevím jak u kolegyně, my se tu střídáme, ale co já vím, tak si vždycky dával jenom boršč, rohlíky a čaj. Vypadal docela slušnej. Ukrajinci občas bývají upatlaní, špinavý ruce a tak, ale tenhle byl vždycky jak ze škatulky.“
„A nescházel se tu s někým?“
„Hm…myslím že ne. Občas s ním přišel ještě jeden. Takovej starší, menší, podsaditej, prošedivělej. Taky fárák. To se pozná. Většinou nosí takovou tu tašku na doklady. S penězi, s pasem. Nenechávají to v kabině.“
„A nevzpomínáte si, čím platil?“
„Korunama. My tady bereme i eura, ale Ukrajinci většinou platí korunama.“
„Já myslím, jestli platil větší bankovkou.“
„Jo tak to už nevím. Ale spíš v drobnejch. Čaj je za patnáct, boršč za čtyřicet...Možná stovkou. Nebo padesát a zbytek v drobnejch. Ale nějakou velkou bankovkou ne. To bych si pamatoval.“
„Tak díky. A teď si dáme ty žebírka.“
Čech si otřel konce prstů do ubrousku a napil se piva. „Pátrat v hospodách bude asi zbytečné. Zřejmě moc neutrácel. Takže spíš budeš mít pravdu ty. Že někde měnil pětitisícovku a ty falešné bankovky mu tam podšoupli. To by teda byl fór, co? Za předpokladu, že takovou bankovku vůbec měl.“
„Mít ji mohl. V jeho tašce na doklady našli dopraváci ještě dvacet tisíc. V pětitisícovkách. Pravejch. “
„Čím dál lepší. A kdepak může šofér nejlíp utratit dva a půl tisíce?“
„Teď si myslíš, že řeknu „u pumpy“. Ale neřeknu. Protože tiráci u pumpy platí kartou..“
„Jo? Ale jestli se dobře pamatuju, tak přece u sebe žádnou kartu neměl. Spal v autě, stravoval se za pár kaček, aby ušetřil co nejvíc na dietách, na štrece nebyl dýl než deset dní a vozil s sebou balík peněz.“
„Na pokuty, prostě rezervu. Na opravy, třeba.“
„Kdoví, jak to tam u nich funguje. Třeba tam ani karty nemaj´, nebo jim tankování za hotové vyjde levnějc než na kartu. Hele, to je všecko zatím jenom hypotéza, že jo? Nic jasně v rukou nemáme. Ale jestli máš, Ivane, pravdu ty a tohle je skutečně ta správná banda, tak potom mají českou korunu za pusu. Tak nač by zbytečně platili kartou?“
„Takže máš asi pravdu. Máš v autě mapu?“
„Na to nepotřebujem mapu. Prostě oklepeme všecky pumpy až do Brna.“
„Proč? … Pane vrchní, platit! … On přece do Brna nedojel. A říkal´s, že boural někde v kopci do meze. Takže nejel po dálnici, že ne? A já se chci podívat do mapy, kudy teda vlastně jel. A taky by nás mělo zajímat proč jel tamtudy a ne po dálnici.“
Skřivánek odemkl vůz, z kapsy na dveřích vytáhl automapu a rozložil ji na kapotě.
„Tak se na to kouknem: Nejdřív mohl odbočit na Hodonín, potom Mutěnice, Čejč, Klobouky, z kopce dolů a bum!… Nebo potom tady u Podivína přes Čejkovice do Čejče, anebo pak až v Hustopečích… Ten Hodonín vypadá nejlíp. Po silnici první třídy. Přece by se s takovým nákladem netloukl po okreskách. A je tam víc pump.“
„Tak dobře. Jak myslíš. Začneme přes Hodonín a když se nechytnem, tak budeme muset projet ty další štreky. Jedem!“
U pumpy na výpadovce z Hodonína měli štěstí.
Když ukázali odznaky, pumpařka, naducaná starší paní v bohaté skládané sukni a v živůtku jaké kolem Hodonína starší ženské nosí, z nich zřejmě velkou radost neměla. Nejistě přejela pohledem z jednoho na druhého:“Tož o co vám ide, ogaři?“
„Neznáte tohohle chlápka?,“ zeptal se Skřivánek a strčil jí pod nos fotografii.
„To je Váňa. Ten tady tankoval v úterý večer. Tankuje tu tak jednou, dvakrát za měsíc.“
„A nevzpomínáte si kolik tankoval naposled?“
„To já už přesně nevím. Nějakejch, takovejch, to máme litr dvacet jedna padesát, patnáct stovek jsem mu vracela, nějakejch sto šedesát litrů.“
„A vy jste mu vrátila patnáct set, říkáte?“
„Jo. To si pamatuju. Tisícovku, pětistovku a pár drobnejch.“
Policisté se na sebe podívali
„A že si ho tak pamatujete?“
„Protože je to slušnej kluk ukrajinskej a tak si spolu vždycky popovídáme, když přijede. Trochu česky, trochu rusky. Vždycky natankuje, popojede s tím támhle dozadu, aby nepřekážel a dá si se mnou kafe. Pokaždý, co sem jezdí.“
„A jezdí dlouho?“
„Už přes rok. Možná rok a půl. Poslyšte, a proč vy se na Váňu tak vyptáváte? Von něco proved?“
Čech věděl už předem, že babka začne brečet.
„Jak vám to mám říct, milá paní. Měl u Borkovan bouračku. Takže už k vám na kafe jezdit nebude.“
Pumpařka vykulila oči, sedla si za kasu, rukou si přikryla ústa a pak se rozplakala. „Panenkomarjá, takovej hodnej kluk to byl. Šetrnej, prej se na podzim bude ženit, tak šetří na barák. A kdy se to stalo?“
„Někdy po tom, jak od vás odjel. Praskla mu pneumatika.“
„Tak to ste mňa teda, ogaři, nepotěšili,“ utřela si pumpařka oči věrtůškem a letmo se pokřižovala. „Tak Váňa už není. Dej mu pámbu lehký vodpočinutí.“
„Poslyšte, matičko, nepamatujete si, kdo tady tankoval jako poslední před ním a po něm?,“ vytrhl ji Skřivánek ze smutnění.
„Po něm už nikdo. A před ním? Tak to nevím, synku. Já vím jenom číslo jeho auta.“ Podívala se do diáře na stole, do kterého si před koncem směny opisovala registry. „Tady to je: ABA 77—29. Červenej žigulík to byl. Víte, když se tu objeví nějakej neznámej ksicht, tak my si zapíšem číslo jeho auta. Kdyby nám třeba ujel bez placení.“
„A pamatujete si jak vypadal?“
„Obyčejně. Na ježka ostříhanej, s knírem.
„A poznala byste ho?“
„Ale jo, poznala. I bez toho zlatýho řetězu, co měl kolem krku.“
„Tak vám mockrát děkujem. A nezlobte se na nás za tu smutnou zprávu.“
„Ještě něco, paní,“ řekl Patera. „Vy o něm zřejmě víte všecko. Neměl tady ten Váňa ještě nějaké jiné známé, mimo vás?“
Pumpařka si znovu otřela oči a chvíli přemýšlela. „No, já bych vám to říkat nemusela, ale když von je teď už po smrti, tak je to snad jedno. Von ještě jezdil k jednomu hospodskýmu v Čejči. Vozil mu pašovaný cigarety. Ale vždycky jenom čtyři kartony! To von mně Váňa řekl. Vono se to nesmí, já vím, ale to víte, když von kluk šetřil na ten barák…“
„No, když toho nebylo víc, tak to není tak moc velký zločin. A my nejsme celníci,“ uklidňoval ji Čech. „A komupak je vozil, to nevíte?“
„Tak to já vím, synku, ale nahlas to neřeknu. Abyste mě pak netahali po soudech.“ Zakývala na důstojníka prstem a chvíli mu šeptala do ucha.
„Ale nic jsem vám neřekla,“ zvedla pak varovně prst.
„Jako hrob, matičko,“ zvedl kapitán dva prsty k přísaze.
Restaurace se táhla z ulice do hloubky a dvěma okny na užší straně do ní pronikalo jen málo světla. Oběma policistům chvíli trvalo, než si na přítmí zvykli. Kdysi to možná bývala útulná, zakouřená formanská hospoda, teď připomínala saloon z amerického filmu. U dveří čtyři hrací automaty, dvě řady stolů se zelenými ubrusy s reklamou pivovaru, uprostřed americký kulečník, na stěnách tisky snad všech amerických velkoměst a vlajka státu Texas. Na konci lokálu zinkový pult s nablýskaným mosazným kováním, obložený tmavým dřevem. Nad ním v držácích visely dnem nahoru prázdné sklenice a světlo za nimi vytvářelo na skle blýskavé odlesky. Za pultem, zády k příchozím, dohola ostříhaný pořízek v bílé košili leštil zrcadla v regále s nejrůznějším pitím. Hospoda byla úplně prázdná. Dojem stodoly to ještě umocňovalo.
„Co si dáte, pánové?,“ opřel se hostinský tetovanýma rukama o pult. Zlatý kroužek v uchu, masivní zlatý řetěz a další s křížem ve výstřihu rozhalené košile, tlustý zlatý náramek na zápěstí. Spolu se zlatými hodinkami se to všecko ve světle zářivek jen blyštělo.
Čech se Skřivánkem mlčky došli k pultu a strčili mu pod nos průkazy. „Nedáme si nic. Přišli jsme si s vámi jenom popovídat,“ řekl Skřivánek přátelsky.
„Já si s váma nemám o čem povídat,“ přejel hostinský utěrkou po zinkovém pultě.
„Ale máte, pane Hanáčku. Jste přece pan Josef Hanáček. A budete si s námi povídat o těch pašovaných cigaretách, co nakupujete.“
„Žádný pašovaný cigarety neprodávám!“
„My nevíme jestli je prodáváte, my zatím jenom víme, že je kupujete. Vozí vám je z Ukrajiny až do krámu.“
Kapitán se zatím jen mlčky opíral zády o pult a jako by jej to vůbec nezajímalo, maloval kroužky pár kapkami vody, které zůstaly na zinkové desce.
Hostinský byl zřejmě toho názoru, že nejlepší obranou je útok. „Máte povolení k prohlídce?“
Čech přestal malovat kroužky.
„Nač povolení? Vy tady snad něco nepatřičného přechováváte?,“ zeptal se nevinně.
„Bez advokáta se už s váma bavit nebudu!,“ vybafl Hanáček a otočil se k telefonu za pultem.
„No, to jak račte,“ kontroval Čech stejným tónem. „My si zase zavoláme k nám, aby nám kamarádi přivezli to povolení, co po něm tak toužíte, a pak vám tady tu hospodu obrátíme vzhůru nohama. A až budeme hotovi, tak si budete přát, abyste toho advokáta nevolal.“
Prst nad klávesnicí telefonu znehybněl a pak Hanáček sluchátko zase položil. Chvíli přemýšlel a pak se pomalu otočil zpět k oběma policistům. Kolem nosu teď měl droboučké kapičky potu.
„Tak co ode mne chcete, sakra?!“
„Odpověď na dvě prosťoučké otázky, pane Hanáčku,“ řekl Skřivánek. Strčil mu před obličej pěst se vztyčeným palcem: „ Ta první: Kdy naposled a kolik jste těch cigaret koupil?,“ a přidal k palci vztyčený ukazováček, „a ta druhá: Kolik jste za ně zaplatil?“
„Čtyři kartony Malborek,“ řekl Hanáček. „Za tisícovku.“ Pak sáhl pod pult a položil na něj čtyři kartony. Jeden z nich načatý. „Houby mně můžete udělat. Tohle je jenom obyčejnej přestupek. Pod pět tisíc.“
„Podívej se, jak se pán vyzná,“ kývl Čech uznale hlavou, „jenže kdyby to bylo opakovaně, tak bude mít tenhle váš názor stejnou cenu, jako těšínský jablíčko. A určitě jste za to zaplatil jenom tisícovku? Nebylo to náhodou trochu víc?“
„Ne. On chtěl dvanáct stovek. Tak jsem mu dal talíř a řek´ jsem mu aby bral, nebo vypad.“
„To myslíte toho Ukrajince. Tady toho,“ ukázal mu Skřivánek fotografii.
„Jo.To je von. Ivan.“
„No, takže, pane Hanáčku, my si vás ještě pozveme k nám, k podání vysvětlení, a vy nám to tam všecko pěkně nadiktujete do protokolu. A ty cigarety přivezete s sebou. Tak je zatím někam dobře schovejte, aby vám je třeba někdo mezitím nevykouřil. To byste měl malér.“
„A kdy?“ zeptal se hospodský a nasucho polkl.
„Dostanete obsílku.“ Bez pozdravu vykročili lokálem zpět k východu. U dveří se kapitán otočil a výstražně píchl ukazováčkem směrem k hospodskému: „Tenhle rozhovor zůstane jen mezi námi! Když se dozvíme, že jste to někde vykládal dřív než vám to dovolíme, třeba jenom tomu vašemu advokátovi, tak bude z obyčejného přestupku maření vyšetřování. A to pak bude děsný!“
A zavřel za sebou dveře.
Barman si otřel pot z čela, sebral ze zásuvky klíče a šel ke dveřím. Přes sklo se přesvědčil, že ti dva skutečně odjeli, zamkl lokál na dva západy a skoro utíkal dozadu do kanceláře. Odemkl trezor, vzal z police štůsek tisícikorun, přepočítal – bylo jich všech devět – a pak je jednu po druhé spálil nad umyvadlem. Spláchl pečlivě popel a znova si utřel zpocené čelo. Tentokrát kapesníkem.
Pak se zhluboka nadechl a procítěně řekl: „Do prdele!“
