Dostal se mi do ruky časopis Dorka z prosince 1988. Normálním lidem se takové věci přihodí na návštěvě u babičky nebo v antikvariátu.
Sdílíte-li ovšem život a tedy i domácnost s odborníkem na retro, povalují se vám takové perly doma celkem běžně. Občas se pro jistotu musím podívat na rok vydání toho, co zrovna čtu, abych ve společnosti neoslňovala několik desítek let starými objevy. Ačkoliv zřejmě neriskuji až takovou blamáž, jak by se mohlo zdát. Lidé se zase tak rychle nemění. Alespoň podle toho úvodníku z Dorky soudě.
Tak třeba tohle:
„Nejhezčí a láskou protkávané Vánoce budou bezpochyby největším dárkem tehdy, když si pro sebe vzájemně najdeme čas. Vždyť na vše, co je sváteční, co vybočuje z běžného denního koloběhu, bychom se měli už předem připravovat a těšit. Nedopusťme, aby se tyto svátky rodinné pospolitosti zredukovaly pouze na konzumaci mnohdy nadmíru kalorického, ale i příliš drahého jídla a pití.“
Kdybych si to dnes přečetla v úvodníku některého globalizovaného časopisu pro dámy, asi by mě to nijak nepřekvapilo (možná jazyk by byl svěžejší, ale ani to není jisté, protože tohle je můj neohrabaný překlad ze slovenštiny a ta mi přijde pořád stejně sexy).
Toto by se také dalo jen lehce upravit a vydávat za aktuální moudro vzešlé z korporátních kuloárů:
Zejména dnes chceme jít dopředu rychleji, rychleji k vytýčeným cílům. Je toho ale ještě hodně, co nás na této cestě brzdí. Ruku na srdce, není to někdy i naší vinou? Na mnoha pracovištích převládá nedostatečná organizace práce, špatné mezilidské vztahy, příliš mnoho formalizmu, papírování nebo schůzování.
Stačilo by jen vyměnit schůze za meetingy a pracoviště třeba za firmu.
A co teprve takový work-life balance a zejména kvalita času stráveného s dětmi? To je přece téma, na které je dnes těžké spíš nenarazit.
Tak tedy děti…
„Mají opravdu všechno? Nezapomínáme na ně občas? Věnujeme jim skutečně dost času, třeba jen takového, že si s nimi dokážeme dlouho povídat, a když je potřeba, tak také naslouchat? Pro ně i pro nás proto bude nejhezčím a nejdražším dárkem, když s nimi v těchto dnech budeme doopravdy. Tehdy i ony procítí a dokáží ocenit, že nám na nich záleží a že jsou naším vším.“
Jeden rozdíl se tu přece jen najde a tím jsou důvody předvánočního nákupního běsnění.
„Mnohé z nás hned namítnou, že bychom rády neběhaly po obchodech, kdyby bylo všeho dost a kdybychom si mohly v pohodě, bez nervozity a dlouhého čekání v nepřehledných frontách nakoupit. Bohužel tu však nejsou tací kouzelníci, kteří by tento neduh odstranili rychle, mávnutím proutku.“
Proutků bychom dnes měli k dispozici nespočet, včetně internetu, ale parkoviště u nákupních center praskají ve švech, i když je k dostání téměř všechno a celý rok. A kdybyste nevěděli, jak se k tomu postavit, časopis Dorka má radu vpravdě nadčasovou, až téměř prorockou:
„Pomozme si alespoň částečně my samotné – neběhejme za věcmi, které skutečně bezprostředně nepotřebujeme, odložme to na jindy. Soustřeďme se v těchto svátečních dnech více na to, abychom z nich měly radost a neokrádaly se o jejich pohodu.“
Zlatá slova, jen je vytesat do kamene. A stejně by to asi bylo jedno. Nemůžu si pomoct, ale zdá se, že ten předvánoční blázinec prostě potřebujeme. Jinak by to přece nedávalo žádný smysl. Podívejte se na Facebook a uvidíte, kdo co a kolik toho napekl, načančal a zabalil. Nosiče se mění, my české (a asi i slovenské) ženy zůstáváme. Máme naklizeno, napečeno, nachystáno. Tak šťastné a veselé!
