Regulací k jednoduchosti, nebo kam vlastně?

 V prosinci začne platit nařízení EU, které stanovuje maximální interchange fee z objemu transakce u obchodníků. Zase něco v náš, tedy zákaznický, prospěch. Skutečně?  

Mou oblíbenou společnicí je už po mnoho let platební karta. A mnoho let mi nešlo na rozum, proč třeba v Německu nebo v Rakousku nemůžu platit v každém obchodě či si vybrat peníze v každém bankomatu svou Visou nebo MasterCardem (tedy jejich kartami, žel bohu ani jedna z těch společností není moje) a proč tam mají nějaké svoje extra karty. Už jsem si zvykla. Jiný kraj, jiné zvyklosti. Občas jsme se kvůli tomu ale dostali do poměrně prekérních situací. Například v Berlíně jsem kdysi seděla v hotelu jako zástava, než manžel objel půl města a sehnal hotovost. Co by se mnou dělali, kdyby ty marky nesehnal, to netuším. Pravda, byla jsem o nějakých patnáct let mladší, zvládla bych ručně umýt spoustu nádobí...

Zvykla jsem si, že v Česku fungují všechny karty ve všech bankomatech. Možná si ale budu muset odvykat.

Já si dokonce ještě pamatuji, že výběry z bankomatů stály stejně, ať člověk vybíral u ATM kterékoli banky. Pak se ukázalo, že je to špatně a my jsme začali pobíhat po náměstích a nákupních centrech a nadávat, proč tam není bankomat ausgerechnet té naší banky. Dokud tam byl jeden, stálo to jednu banku milion. Když tam jsou tři, musely ten milion investovat tři banky. Takové efektivní, že. Pořádek musí být a je třeba na to dohlédnout.

Tak, zvykli jsme si, že ano. Pořád ještě si můžu vytáhnout peníze z bankomatu jiné banky, než té své, sice je to dražší, ale jde to. Ovšem zdá se, že i této vymoženosti zvoní hrana.

Nová regulace, stanovující maximální výši poplatků za transakce kartami, možná náš dosavadní komfort při výběru peněz dále podstatně omezí. Zdražit nákup kartou asi nechce žádný ze zúčastněných subjektů. Ty peníze samozřejmě budou na straně příjmů chybět a někde se vzít musejí. Některé velké banky se už nechaly slyšet, že se možná napříště nebudou chtít dělit o svoje bankomaty s jinými finančními domy, které neinvestují vůbec nebo relativně málo do bankomatové sítě.

Popravdě řečeno, zase tak divné mi to nepřipadá. Představte si, že máte nákladní auto a nabízíte odvoz harampádí. Protože to auto něco stálo a něco stojí provoz, taky do toho dáváte svojí práci, tak si za ten odvoz účtujete nějakou tu kačku. Pak půjčíte za poplatek auto sousedovi a ten rozváží zadarmo, protože se mu tak daří získat (vaše) klienty. Pořád se mu to vyplatí, protože počítá s tím, že peníze za benzín a poplatek, který dává vám, jsou jeho investice do budoucna, do rozvoje jeho firmy. On to dělá chytře. Vy jste trouba, který se stará o to, aby autu fungovaly brzdy a pak jen kouká, že se mu nějak ztrácejí klienti. Můžete to taky dát zadarmo. Ale kde potom vezmete peníze na opravu těch brzd? Nebo můžete sousedovi naúčtovat takový poplatek, aby se vám to vyplatilo. Ovšem jen do té doby, než přijde úředník a řekne: „No tak to nepůjde, to bys měl moc.“ Třetí možnost je poslat souseda k šípku, respektive do autosalonu, ať si koupí svoje. Bude jezdit víc aut, bude to víc smrdět, bude to asi míň efektivní, ale to nevadí. 

A možná to tak nějak dopadne i s těmi kartami. Budeme mít kartu své banky a budeme s ní moci vybírat jen u jejího bankomatu. A já se po letech přestanu divit. Na začátku jsem byla zvyklá vybírat kdekoliv za stejnou cenu, pak jsem se naučila, že jinde je to dražší a nakonec si zvyknu, že mám jen jednu možnost. Nepochybuji o tom, že by mi všichni bruselští úředníci dokázali vysvětlit, že se to děje ve prospěch klienta. Tedy můj. To jsem ráda, že to vím. Jinak bych si mohla myslet, že je to zase nějaká pitomost.