Vzpomínka na JIP. Stále živá.

Člověk je spojen s Bohem úchvatným tajemstvím. A kdyby vás potkala mnohá neštěstí tohoto světa, toto spojení je něčím, pro co stojí zato žít.

Ležím na jednotce intenzívní péče v jedné velké nemocnici. Tato vzpomínka je stará více než deset let... Právě jsem absolvovala druhou operaci během deseti dnů. Trvala přes čtyři hodiny. Nemám sílu... Kdybych měla sílu, plakala bych. Poprvé se mě dotkla smrt, poprvé jsem nevěděla, jestli se zítra ještě probudím...

Plakala bych; ne proto, že musím odejít a nevím kam, ani proto, že musím odejít a zanechat zde své blízké. Cítila jsem jako těžkou vinu jedno jediné: nepoznala jsem - sama sebe. Strávila jsem život v práci pro druhé, bez odpočinku, bez pauzy. Pane Bože... Ale KDO  JSEM  JÁ?!

Promiňte mně vy, kterých se má zpověď nemile dotýká, protože chtějí především - sloužit blízkým a jen pro ně žít. TOHLE  NESTAČÍ. Tolik jsem si přála vrátit zpátky čas, a jen tiše sedět sama se sebou, a vnímat celý vesmír ve svém nitru. Věděla jsem: pokud nyní odejdu, můj život neměl smysl, zůstal nenaplněný. Promarnila jsem ho v planých diskusích, v prázdných slovech; promrhala jsem ho v práci, kam jsem za tmy chodila, abych opět za tmy přicházela k smrti unavená domů.

Nevím, KDO JSEM JÁ! (Jen tuším, že to poznání je víc než žádoucí, a to pro ten tichý hlas, co jsem v sobě občas mohla zaslechnout. Pro Jeho hlas, hlas úchvatného Boha, Jehož vztah ke mně mi byl záhadou.)

Po týdnu stráveném na JIP, kde dny a noci splývaly, a spolupacienti odcházeli TAM, jsem byla převezena na běžné oddělení, a po měsíci propuštěna domů. Dostala jsem ještě jednu šanci.

A nešlo - zapomenout. Ty chvíle pod vysokým stropem se mně vryly do nitra, a jako jizvy, co se nehojí, se téměř denně připomínaly. Nastoupila jsem zas do práce, do vyčerpávajících kolejí bez hlubšího smyslu... Byla jsem "úspěšná", a kariéra byla přede mnou. Ale když se připomněly jizvy s naléhavou otázkou, věděla jsem, že odpověď zde nejspíš nenajdu. A tak začal boj... Bránila jsem se těm vzpomínkám. Chtěla jsem jít dál v zaběhlých kolejích (jak velká je setrvačnost člověka, když se vydá jistou známou cestou, i když ví, že vede do prázdna!).

Protože však nebylo možné touhu umlčet  (i když jsem udělala opravdu dost pro tento cíl), po dvou letech vyčerpávajících bojů jsem přerušila kariérní růst. Dala jsem výpověď.

A dovolte mně dotknout se té doby v dalších příbězích...