Svědkové Jehovovi? Po anglicku jsem zmizela...

Plná radosti z Boha, který se ve mně čerstvě hlásil k životu, vyhledala jsem "svědky", abych se s nimi sdílela. Šlo však o omyl.

       Paní Z. byla "svědek Jehovův". Z minulosti jsem ji letmo znala. Rozhodla jsem se, že ji po letech navštívím. Budeme jistě mluvit o tom, jak která z nás vnímáme Boha. Vždyť - když jsme se viděly naposled, byla jsem ateistického smýšlení. Takže setkání to bude jistě radostné...

       Paní Z. mě vlídně přijala. Ve vzorně uklizeném bytě v malinkém zákoutí ležela na stolku otevřená Bible. Moje hostitelka se na nic příliš neptala; dala se urychleně do řeči.

       Poslouchala jsem. Mluvila o Věrném otroku. A jak možná tušíte, Věrný otrok - to jsou "svědkové" a jejich Strážná věž. Ne, že by se mně podařilo proniknout do struktury této - dnes již - církve. Ale vytušila jsem, že Strážná věž je ústředí, které vydává nejen časopis pro členy, ale i různé pokyny. Žel  (a k velké škodě věřících) i jednoznačné instrukce k výkladu biblických pasáží. Prostor pro vlastní úvahu, pro konfrontaci s nitrem, a tedy pro opravdové souznění - je nulový.

       Paní Z. zdůraznila, jak je nutno Boha volat - vždy jenom jménem Jehova, protože jinak prý neslyší. Mlčela jsem, ale v duchu jsem se postavila na odpor. Ne, tak to není, naprosto jistě VÍM, že "stačí", když se na Něj soustředím. A mohu říkat Otče... Pane... Nebo prostě jak chci; či neříkat nic.

       On ví. On je součástí mě samé.

       Paní Z. však ještě pokračovala: v budoucnu nebudu prý s Ním. Nebudu BEZPROSTŘEDNĚ, PŘÍMO S NÍM, protože to je výsada Malého stáda, do kterého já nejspíš nepatřím.

       To mnou otřáslo. Přiznám se, že chci být PŘÍMO S NÍM. Nemohu jinak, protože je součástí - mě samé.

       Nebyla to však vůle Věrného otroka. Členy do Malého stáda si asi vybírá on sám. Musí to být služebníci obzvlášť poslušní. Jejich vnímání Boha se nesmí odlišovat od pokynů z ústředí. Takže - právě včas a po anglicku - jsem zmizela...