O angličtině a o Bohu

Můj dědeček říkával: kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Já jsem si ale při svém studiu angličtiny začínala pomalu myslet: kéž bych dokázala být ČLOVĚKEM alespoň jednou - česky.

       Angličtina mě bavila a líbila se mně. Ale mohla jsem se učit vždy až po návratu z mé náročné práce, v níž jsem se osm nebo devět hodin nezastavila a soustředění bylo do krajnosti vypjaté. Toužila jsem "vypnout", a doma nechat volný průběh myšlenkám. Ale toužila jsem také umět anglicky, abych mohla jednou ze své práce odejít, a živit se alespoň o něco svobodněji... A tak jsem denně sváděla boj sama se sebou, a vítězilo EGO s trýznivým programem: anglická slovíčka, anglické noviny, anglické rádio, výukový kurs... Moje myšlenky byly přísně řízeny; od rána až do noci, denně.

       Cítila jsem, že bych se měla zastavit, ale takovou ztrátu času jsem sama sobě nechtěla dovolit...

       Náš učitel angličtiny Michal byl mladý, anglicky uměl dobře, a dál se vzdělával, kde mohl. Na některé akce nás bral s sebou. A tak nás jednou pozval do místního "kulturáku", kde měl tlumočit přednášku. Věděla jsem jen, že přednášet bude nějaký člověk z Nového Zélandu. To mně stačilo; ačkoliv jsem po práci díky angličtině již nestíhala žádnou kulturu, tuhle věc jsem si přece nemohla nechat ujít. Příležitost slyšet "živou" angličtinu s českým překladem!

       Novozélanďan  byl sympatický člověk s hlubokým pohledem. Nebyla jsem však na něco podobného připravená: vůči jeho přednášce jsem byla bezbranná. Byl to kazatel. Slyšela jsem před ním již mnoho kazatelů, a tento nebyl nijak výjimečný (snad - trochu přece ...) Ale moje vyprahlé a utlačované nitro se touto lstí - oděnou do anglického hábitu - dostalo ke slovu. Vyprávění o Bohu jsem hltala, a už jsem jasně věděla, že tento "výlet" nezůstane bez následků.

       A nezůstal.

       Když jsem se vrátila do svého zšeřelého bytu, ani jsem nerozsvítila. Sedla jsem si do křesla a vzdala jsem se svým myšlenkám (jsou chvíle, kdy už je boj zbytečný. Je lépe zvolit důstojnou porážku). Myšlenky nejdřív chaoticky kmitaly; postupně však vytvořily jednolitý proud. Proud - TOUHY... Tušila jsem  dávno, že až k tomu dojde, mé nitro mně může obrátit můj život naruby.    

       Nevím, jestli jste to někdy zažili. Ale i přes vážnost možných dopadů do všedního života - ty okamžiky, kdy je blízko Bůh, patří k nejsilnějším zážitkům... Sáhne si pro vás kamkoliv, a je to jako KRÁSNÁ  LIDSKÁ  LÁSKA. Je to - krásnější... Hodnoty, které nejsou skutečné, padají, a vy se šťastně smějete. Všechno se vám v hlavě obrací, a víte, že už nikdy nebudete stejní, jako dřív. Cítíte, jak se mění životní směr; vnímáte to, ale neděláte nic. Už není návratu do řeky, která tekla shnilým korytem...

       Tak to taky doopravdy dopadlo; k angličtině jsem se vrátit nemohla. Postupně jsem opustila můj původní cíl, což naznačily již mé zážitky na JIP (o kterých se zmiňuji v předešlém blogu). Odchod z práce dozrál pomaleji - v každodenním shonu, v přetížení, které nikam nevedlo. Tam se mně ztrácel Jeho hlas, a pak jsem propadala úzkosti.

       Bez Něho už chyběl smysl; chyběl důvod žít.