Bylo mně asi devatenáct let, když jsem se rozhodla, že s věřícími konečně zatočím. Už mě doopravdy dost namíchli.
Maturitu jsem měla zdárně za sebou, a připadala jsem si značně inteligentní. Občas jsem narážela na ty zvláštní lidi, co mluví divně a věří nesmyslům. Tedy věcem VĚDECKY NEPROKÁZANÝM !!! Přišlo mně to velmi zpozdilé. A navíc: připravili mně několik trapasů, kdy jsem se "neorientovala v problému". A to já měla velice nerada.
Usoudila jsem, že ti lidé asi čerpají z Bible. Jeden výtisk jsem si sehnala. Mnozí přátelé mně říkali, že to nemám číst; že se to snad ani číst nedá. Neposlechla jsem a začala - Starým Zákonem. Tedy - ne, že by se mně to jevilo jako nějak zajímavé počtení... A tak jsem po několika dnech jen tak listovala Biblí dál, k novějším pasážím. K Novému Zákonu. A začetla jsem se do slov Ježíše.
Měla jsem předsevzetí: až narazím na věc jasně lživou, vyřešila jsem problém křesťanství. Budu mít důkaz a všechno těm lidem hravě vysvětlím.
Namísto toho ve mně cosi vznikalo. Nebo spíš - probouzelo, otvíralo se. Zapomenutá TŘINÁCTÁ KOMNATA, neznámý rozměr, nepopsatelný. Na "věc jasně lživou" jsem nenarazila. Zato jsem se zamilovala do člověka, který o sobě říkal, že je Boží Syn. Bylo to nevratné.
A tak jsem jednou večer seděla v pokoji, a musela jsem se začít sama sobě smát. Vždyť je to průšvih, co mám lidem říct? Co řeknu těm, kteří mě roky znají (a znají mé ateistické postoje)? Že mě Jeho slovo přemohlo? V tichosti, v samotě, bez církví, beze svědků?
(A co bude s mým oblíbencem Darwinem? A vůbec - s celým životem?)
Takže mně nezbývá než poradit vám slovy známé písně: "... zhasněte v domě všechny svíce, zavřete dveře na petlice..." Chcete-li si být před Ním naprosto jistí. A nečtěte nic, co řekl! Jinak za následky neručím.
("... LÁSKA JE JAKO VEČERNICE ...")
