Nově objevenou duchovní dimenzi jsem vychutnávala. Stále znovu jsem se dokázala radovat, že JE NĚKDO, kdo mně rozumí.
Bylo zrovna léto, byly prázdniny. Chodila jsem na brigádu, a odpoledne po práci jsem sedávala u vody. Na koupališti, přímo na kraji bazénu. Pozorovala jsem slunce, jak se třpytí v odrazech na vodě, a nechávala myšlenky, ať se volně toulají... Často se k Němu vracely.
Přemýšlela jsem, jak asi hodnotí mé dosavadní žití. V duchu jsem se omlouvala za některé počiny, ale cítila jsem, že pro Něj nejsou podstatné. Slunce naskrz prohřívalo mé tělo, a já jsem slastně uvažovala, jak velká Dimenze se přede mnou otvírá, jaký je Bůh a jak - ve mně přebývá... To bylo ze všeho největší. Fascinující spojení, sdílení beze slov. Pochopení, porozumění... Mé nitro mělo úžasem své oči dokořán. A byla jsem - ŠŤASTNÁ.
Nic víc než být s Ním jsem jednoduše nechtěla. Neprahla jsem po ničem.
O svých prožitcích jsem nemluvila před nikým. Formulovat něco takového do slov se mně zdálo nemožné. Nechtěla jsem dávat svoje nitro světu všanc, nechtěla jsem, aby se lidé smáli mým myšlenkám, a hlavně jsem nechtěla, aby se smáli Jemu.
Řekla jsem si však po čase, že bych snad přece mohla najít někoho, kdo smýšlí podobně; komu je Bůh blízký, a kdo by mně rozuměl. Bylo to za "minulého režimu", a já neznala žádného takového člověka. Znala jsem pouze paní Z., co byla "svědek Jehovův".
Jako dítě jsem byla na shromáždění, které se právě u ní konalo. Mělo příchuť velkého rizika. "Svědkové" byli státem neoblíbení. Akce proto probíhala tajně; věřící se po jednom obezřetně trousili. Přicházeli ve stanovených časech, možná to bylo po deseti minutách. Boty se musely odkládat v koupelně do vany. Nikdo nesměl přijít po stanovené hodině - protože pak už se dveře neotvíraly a nezvedal se telefon. Celá akce probíhala téměř šeptem; každý soused byl potenciální udavač. A nešlo o málo. Ve hře byly roky vězení a rafinovaných postihů.
Usoudila jsem, že se po těch letech za paní Z. podívám. A zkusím jí říct něco o svých myšlenkách. Tím začalo mé mnohaleté hledání, o němž se snad rozepíšu podrobněji. Někdy příště...
Církve mně mnohé daly, ale s nimi také dočasně skončilo něco moc krásného v mém životě: láska k Bohu NEZIŠTNÁ. Láska k Bohu pro Něho samého, ne pro to, co mně dá. Ne pro věčný život, na nějž si církve často brousí zuby. Ten ve skutečnosti není podstatný.
Důležité je jediné - život s Ním. I kdyby měl trvat jenom dvě minuty.
