Slabý odvar silného příběhu

Není žádným tajemstvím, že jedna z nejzářivějších hvězd současné kinematografie, americký herec GEORGE CLOONEY, čas od času natočí vlastní film. 

skuteční Památkáři v akci

Po čtyřech vesměs úspěšných snímcích přichází letos s novinkou nazvanou Památkáři, která toho má s jeho předešlými filmy mnoho společného – opět se jedná o komediální drama inspirované skutečnými událostmi a Clooney zde figuruje současně coby režisér, (spolu)scenárista, producent a představitel jedné z hlavních rolí. Snímek uvedený (mimo soutěž) již na letošním Berlinale vstoupil do českých kin koncem února. A jak ukázala i poněkud netradiční projekce pro novináře, historické pozadí představuje dost možná tu nejzajímavější složku celého snímku.

George Clooney totiž své Památkáře natočil na motivy knihy Roberta M. Edsela a Breta Wittera s názvem Po stopách nacistických pokladů (česky vyšla v roce 2011), jež líčí osudy tajné spojenecké jednotky (Monuments Men), která v posledních letech druhé světové války operovala za nepřátelskými liniemi s cílem nalézt a zachránit evropské umělecké poklady uloupené Hitlerovými vojáky. Nesporně zajímavý, a přitom nepříliš známý příběh Památkářů a jeho vazby na české prostředí a tuzemské umění přiblížil účastníkům tiskové projekce nejprve publicista Jiří Kuchař, mimo jiné autor dvoudílné knihy Hitlerova sbírka v Čechách. Okolnosti případu týkajícího se známého Vyšebrodského cyklu – devět deskových obrazů ze 14. století se mělo díky podvodu stát součástí sbírky plánovaného Führerova muzea v rakouském Linci, ovšem z tajného depozitáře v solných dolech u Alt Aussee byly zásluhou Památkářů odvezeny a později navráceny zpět do Československa – pak přítomným filmovým kritikům přiblížil historik Vít Vlnas, toho času pověřený funkcí ředitele Národní galerie v Praze.

Navzdory tomu, že se jedná o válečný film, nenabízejí Památkáři příliš akce a diváky rozhodně nečeká nic na způsob Hanebných panchartů (což někteří zjevně pociťují jako křivdu). Poněkud závažnějším nedostatkem je ovšem podobný nedostatek humoru, s nímž tvůrci očividně počítali jako s jednou z hlavních ingrediencí a jehož absence (případně neúčinnost) činí z téměř dvouhodinového filmu poměrně zdlouhavou podívanou. Přestože již samotné obsazení slibovalo kromě hereckých kvalit též nemalý komediální potenciál (zejména pak Bill Murray, John Goodman a koneckonců i George Clooney), nakonec zde převažuje humor prvoplánový, založený nejčastěji na prosté nepatřičnosti dotyčných postav (kunsthistoriků, kurátorů apod.) v řadách armády či oblíbeném evropském utahování si z "Amíků" (tentokrát zvláště z pohledu Francouzů). Samotným hereckým výkonům ovšem v podstatě nelze nic vytknout, pozornost si zaslouží především představitelka jediné ženské hlavní role Cate Blanchettová, která dokázala svou postavu – Francouzku Claire statečně shromažďující cenné informace o ukradených uměleckých artefaktech – přesvědčivě ztvárnit v dramatických situacích a současně jí vtisknout francouzskou živelnost a šarm.

Vcelku očekávatelnou a nakonec i reálnou slabinou hollywoodského snímku s podobným námětem se ukázala být nezdravá míra patosu. Hraný film zkrátka není dokument, kde by zasloužený obdiv k činům Památkářů dokázala vyvolat pouhá fakta, a snaha tvůrců docílit stejného vyznění prostředky uměleckými – ať už obsahem samotných dialogů, nebo třeba hudebním doprovodem oblíbeného filmového skladatele Alexandra Desplata – bohužel dopadla neslavně. Přímá konfrontace komiky s tragikou vyznívá často rozpačitě a podobný dojem vyvolávají přespříliš patetické proslovy o záchraně naší historie nebo umění hodném lidských obětí. A přestože snímek nabízí řadu působivých záběrů, velkolepou výpravu a již zmiňované kvalitní herecké výkony, vinou prvoplánového humoru, dějové roztříštěnosti a přehnaného patosu je Clooneyho nový film nutno označit za sice záslužné, avšak nepříliš zdařilé ztvárnění nevšedního příběhu Památkářů.  

(z půlnočního Zápisníku)