Emmerich Alois Hruška (1895–1957)

Portrét českého spisovatele, výtvarníka, dramatika, divadelního herce a dramaturga, autora a vydavatele bibliofilií.

E. A. Hruška: Sv. František (trojbarevný linoryt, 1927)

Narodil se 2. února 1895 v dnešní pražské čtvrti Smíchov do rodiny železničního úředníka. Sám byl zaměstnán jako poštovní adjunkt a později poštovní úředník v Praze, do výslužby odešel roku 1928. V době první světové války hrál v divadle Rokoko, když musel v roce 1917 narukovat, předstíral šílenství a byl poslán do ústavu pro choromyslné. Po válce vystupoval v kabaretech, navrhoval výpravy v Tylově divadle v Nuslích (1924) a ve Švandově divadle na Smíchově (1925). Krátce redigoval časopis Kuriózní revue (1925–1926) a také knižnice Dobré spisy (1919–1920) a Světová literatura (1935). V letech 1928–1929 byl dramaturgem a šéfem výpravy Městského divadla v Kladně. Na přelomu 20. a 30. let spolupracoval s Divadélkem Rokoko (s Ferencem Futuristou), ve 30.letech působil v kulturní rubrice Poledního listu a ve 40. letech se stal dramaturgem Divadla Járy Kohouta. Zemřel 11. května 1957 během zdravotní dovolené v Libochovich, pohřben byl v Praze na Olšanských hřbitovech.

Ve svých četných a velmi rozmanitých uměleckých aktivitách byl Hruška (publikující též pod pseudonymy Henri Poire, Notus Ignotus a Viktor H. Ražek) zprvu ovlivněn doznívající secesí a dekadencí, jak dokládá i jeho knižní debut – básnická sbírka Zpívající hetéry (1914). Počáteční inspirace příkladem Josefa Váchala se odrazila v jeho snaze o souběžné uplatnění talentu výtvarného a literárního. Mnoho ze svých početných publikací vydal coby drobné tisky nejrůznějšího obsahu i účelu, v nichž koncipoval text v jednotě s vlastní grafickou výzdobou a často i celkovým typografickým řešením, čímž se jeho autorská činnost přiblížila aktivitám vydavatelským, respektive bibliofilským. O Hruškově literární tvorbě se již jeho současníci vyjadřovali s jistým despektem, vytýkajíce jí přílišnou chvatnost a nesoustředěnost, improvizovanost a formální nevytříbenost.

Až do poloviny 40. let byla pro jeho dílo typická snaha dráždit a provokovat čtenáře jak volbou námětů, tak jejich zpracováním. V poezii i próze s oblibou volil látku erotickou, kterou se – v rozporu se svým osobním recesistickým založením – snažil pojímat jako vědecký problém a pod vlivem Strindberga poukázat na pudovou podstatu a zhoubný účinek ženské lásky, za tímto účelem záměrně konstruoval příběhy například v románu Manželské štěstí (1919), povídkovém souboru Okna do cizího štěstí (1919) nebo v prózách Putička (s podtitulem Román biologický, 1920) a Toulavá srdce (1924). Svou zálibu v morbidních kulisách a rekvizitách prokázal nejvýrazněji v groteskně laděných povídkách z knihy Zahrada hříchů (1927) a odrazila se též v sepsání Stručného průvodce Olšanskými hřbitovy (1940) a svazku reportáží s názvem Romantické Olšany (1940). Své početné divadelní hry Hruška koncipoval vesměs jako bláznivé frašky (např. Faust a Don Juan, 1928), a to nejčastěji se zápletkou týkající se manželské nevěry (např. Družstvo dobrého děvčete, 1931).

Fraškovitá obhroublost zůstala typickou vlastností jeho divadelních adaptací cizích předloh i později, ačkoliv ve své vlastní slovesné tvorbě se od počátku 40. let pokoušel ztvárnit závažnější témata. Satirickým podobenstvím světovládné touhy jednoho národa měl být román s prvky sci-fi Dr. Nieuwe zasahuje (1946), jako román s filozofickým podtextem byl zamýšlen Pohled na odchodu (1947), próza připomínající duchařské příběhy z oblasti triviální literatury a přenášející tradiční ahasverovské téma do prostředí soudobé Prahy. K podobnému druhu literatury ostatně patřil i povídkový soubor Láska? německého spisovatele Hannse Heinze Ewerse, který Hruška v roce 1919 přeložil do češtiny (roku 1921 pak doprovodil úvodním esejem druhé české vydání Ewersova slavného románu Alrúna).

(viz Půlnoční profily)

LITERATURA:

(1) ADAMOVIČ, Ivan: Emmerich Alois Hruška. In: Slovník české literární fantastiky a science fiction (1995), s. 101.
(2) ČERNÝ, Marcel: Literát E. A. H. – ukájený i trýzněný lačnitel po ženských klínech. In: E. A. H.: "Ženo, jejíž klín vyčerpává můj mozek!" (2011), s. 180–221.
(3) UHLÍŘOVÁ, Marie: Emmerich Alois Hruška. In: Lexikon české literatury 2/I (1993), s. 342–344.

ODKAZY:

E. A. Hruška v Databázi českého amatérského divadla

STARÝ AKÁT 

(Staropražská písnička)

Mistru Josefu Váchalovi věnuje
E. A. H.

Pod rozhlednou pod Petřínem stojí starý akát,
chodějí tam malý děti pod něj večer kakat.

Jednou večer milenci dva šli tam kolem zrovna,
a že pozor nedávali, šlápli si do hovna!

Ona jemu, jí on zase lásku věrnou tvrdí,
vtom se chytnou oba za nos: co to tady smrdí!

Na zem kouknou, a co vidí – rozmazané sračky!
"Nebudem už tudy chodit," panna dí mu plačky.

Od té doby milenci dva jinudy se berou,
kol akátu nechtí chodit, že tam děti serou.

17. XI. 1914