Dvojí tvář (nejen) kladenské normalizace

Náhoda tomu chtěla, že kladenskému fotografovi JIŘÍMU HANKEMU (*1944) nyní vyšly v rozmezí několika dnů hned dvě knihy.

obálka knihy Jiřího Hankeho "Kladnu pod kůží" (o. s. Halda, 2013)

Zatímco dvojjazyčná publikace s názvem Pohledy z okna mého bytu / Views from the Window of my Flat (nakl. KANT) představuje jeden z jeho proslulých časosběrných projektů (1981–2003), druhý svazek, nazvaný Kladnu pod kůží a vydaný občanským sdružením Halda, obsahuje množství Hankeho snímků dosud nepublikovaných a nadto obsáhlý rozhovor se samotným tvůrcem. Z pohledu laického čtenáře se tak druhý jmenovaný titul jeví jako ideální vstup do fotografova života i díla. Přestože se jedná o knihu vydanou tak trochu svépomocí a tudíž o něco méně výpravnou než zmíněná kantovská publikace, na jejím obsahu se to nikterak neprojevilo (snad jen typografické řešení textové části mohlo být o něco úhlednější). Takřka čtyřicetistránkový a vpravdě bilanční rozhovor s fotografem vedl editor celého svazku Roman Hájek a výsledkem je velmi čtivá (Hanke je bytostný vypravěč) a zcela otevřená zpověď umělce, jehož osobnost ani tvorbu – byť obojí je úzce provázáno s Kladnem – rozhodně nelze označit za "regionální". Čtenáři se zde dostává přehledu důležitých mezníků Hankeho osobního i profesního života, jeho přátel a kolegů i rozličných Hankeho aktivit (hudebník, výtvarník, fotograf, galerista).

Dotyčný text a následný soubor černobílých fotografií zde přitom stojí v nápadném kontrastu – snímky zachycující Kladno let normalizačních jakoby popíraly četnost a pestrost kulturních aktivit, jichž byl Hanke v téže době a tomtéž městě organizátorem nebo účastníkem. Není však právě tato podvojnost životů běžných lidí (veřejného a soukromého), potažmo kulturní sféry (oficiální a neoficiální) jedním z typických rysů normalizace v Československu? Hankeho snímky ilustrují vskutku příkladně tuzemskou každodenní realitu 70. a 80. let – právě Kladno lze ostatně vnímat jako jeden ze symbolů této epochy – a zachycují řadu motivů pro ni charakteristických: omšelost a šeď, dýmající molochy těžkého průmyslu, barbarskou asanaci historických čtvrtí a především liduprázdné ulice a náměstí, kde se obyvatelé srocují jen ve frontách či povinných průvodech. Bylo by to listování velmi deprimující, nebýt několika posledních fotografií z konce roku 1989, ještě umocňujících předchozí dojmy pohledem na město ožívající davy stávkujících či demonstrujících občanů. Přestože čtenář znalý kladenských reálií nalezne v této knize nepochybně jistou "přidanou hodnotu", bilanční rozhovor s Jiřím Hankem a obecná výpovědní hodnota jeho dosud neznámých fotografií Kladna z let 1971–1990 představují dva pádné důvody, pro které lze koupi knihy Kladnu pod kůží doporučit všem.

(z půlnočního Zápisníku)