Tenkrát v osmdesátom pátom

Tenkrát v osmdesátom pátom jsme v hodině českého jazyka psali písemnou práci na téma: 40.výročí osvobození Československa. Téma bylo patrně stanoveno centrální ministerskou osnovou a nebylo potřeba k tomu nic dodávat.

Až na to, že se naše škola nacházela v západní části republiky. Jak uvádí historikové a nejen oni (Honza Vyčítal by o tom mohl zpívat), ve čtyřicátom pátom osvobodil naše město generál Patton.

Podobně jako řada ostatních v tomto kraji, jsme doma i my po několik generací pečlivě střežili vzpomínky na ony časy. V našem případě to byly na půdě uschované dvě americké přilby, jeden Stetson a pár dalších suvenýrů. K tomu vždy děda přidával řadu, až občas neuvěřitelných, historek. Tedy do písemky bylo z čeho čerpat.

To ovšem, tento školní rok nastoupivší mladá soudružka učitelka z Prahy, netušila. Jinak by asi přistoupila k mírné korekci ministerského zadání písemné práce.

Když tedy došlo k psaní písemky, rozepsal jsem se o dějinách, které prošly naším městem s koncem 2.světové války, jak jsem je znal z domova a vyprávění mého dědy. Závěr písemné práce pak končil slovy: ...a nad městem zavlála americká vlajka jako znamení svobody.

Ve čtyřicátom pátom to bylo oukej. Ale osmdesátom pátom?

Nevím, jaká byla první reakce soudružky učitelky, když dočetla tuto mojí práci. Vždyť s námi před pár dny byla na místním hřbitově u hrobu padlých neznámých vojínů. Prý asi rudoarmějců. Stejně tak nás vzala k pomníku rudoarmějce v Leninově ulici. Dokonce u sochy stáli celý den i noc pionýři z naší školy s plápolajícími loučemi v rukou. Školu jsme společně vyzdobovali československými a sovětskými vlajkami. Takovou práci si s námi dala. A teď tohle!

Moje máma si vždy pochvalovala, že na konci rodičovských schůzek, když si soudružka učitelka svolávala do kabinetu rodiče nezbedných žáků, jen na mojí mámu krátce koukla a s úsměvem prohlásila: „Vy samozřejmě můžete jít domů“. Na konci následujících rodičovských schůzek se máma už opět automaticky odebírala k odchodu, když se od soudružky učitelky směrem k ní ozvalo: „Vy půjdete se mnou do kabinetu.“ Matka ten bezprostřední pocit popsala něco jako infarkt, mrtvici a obrnu dohromady.

V kabinetu pak dostala do rukou mojí písemku z českého jazyka, aby si ji přečetla a řekla k tomu svůj názor. Matka četla pozorně a na konci s radostnou jiskrou v očích prohlásila: „Myslím, že tam není ani jedna hrubka.“ Chvíli prý bylo ticho a pak soudružka učitelka prohlásila: „Váš syn se hlásí na gymnázium. Poslední písemku před přijímačkami musíme posílat na školu, na kterou se žák hlásí a její známka je součástí celkového skóre pro přijetí na školu.“

Na přijímačky na gymnázium jsem odjel. Zanedlouho přišel dopis s oznámením výsledku zkoušek. Bylo tam uvedeno: přijat. Pod body získané z přijímacího řízení u českého jazyka bylo uvedeno: Známka poslední písmené práce ze základní školy: 1. Písemná práce nedodána. Důvod: ztracena.

Ve městě již dlouhé roky nežiji. Když jsem byl během letošních oslav osvobození navštívit bratra a matku, viděl jsem, že místo sochy rudoarmějce tam stojí jen decentní památník americkým osvoboditelům. Čestná stráž tam nebyla. Bloumali kolem jen dva pánové v omšelých kabátech, kteří zvedali své skleněné louče ke svým hlavám a upíjeli z nich zlatavý mok. Všude vlály české a americké vlajky. Vypadalo to, že je vše zase oukej.

Když jsem ale o víkendu četl příběh amerického veterána Harryho Humasona, který se musel zadlužit, aby mohl přijet na Slavnosti svobody a místní politici mu neuhradili náklady na dopravu, prý proto, že o to nepožádal, trochu jsem znejistěl.

Vzápětí mne ale uklidnila zpráva o tom, že prakticky přes noc se běžní lidé složili na úhradu tohoto jeho dluhu. Dohledal jsem si k tomu potřebné údaje a něco málo jsem také poslal. Ne za sebe, ale za soudružku, tedy, paní Učitelku.