Stará paní na náledí: když se z pádu stane pirueta

Tak už přišla opravdová zima. Přes den sněží jako o závod a v noci mrzne, až to praští. Vzduch je po ránu tak ledový a ztuhlý, že si ho člověk skoro musí před vdechnutím předkousat.

Lyžařům a otužilcům v tomto počasí začal ráj na zemi. Mně, člověku libujícím si v hřejivém slunném počasí, se po nocích zdává o požáru Národního divadla (abych parafrázoval slova klasika). Jakákoliv cesta z domu ven je pro mě malou výpravou na severní pól. Nebo aspoň jakousi stezkou odvahy. A patrně nejen pro mě.

Ráno, cestou do kanceláře jsem si pustil do sluchátek písničky Mňágy a Žďorp. V jednom z textů zaznělo: „...svět je jenom hodinový hotel a pokoj je studený a prázdný..., vracím se pomalu nahoru, cestou potkávám ty, co padají už dolů... “. Text sice významově odlišný, ale doslovně téměř shodný s tím, co mě ten den potkalo.

Kousek od autobusové zastávky jsem spatřil starší paní o francouzských holích. Bruslila na náledí. Očividně to nebylo z její vlastní vůle. Ale znáte to, čím více se člověk snaží něčemu odolat, tím pravděpodobněji tomu podlehne. V jejím případě snaha udržet se na zledovatělém chodníku pouhou chůzí se rychle změnila na ledový tanec s přípravou ke dvojitému Salchowu či dokonce trojitému Lutzu. Naposledy jsem něco takového viděl u desetinásobného mistra ČR v krasobruslení Tomáše Vernera.

Nakonec to u paní skončilo podstatně skromnější taneční figurou - Sit spinem neboli sedovou piruetou. Každá noha i hůl si vybraly svoji vlastní světovou stranu a paní s otočkou dosedla na tu část těla, která k tomu byla nejlépe uzpůsobena.

S ohledem na její pokročilý věk a zdravotní stav to byl pohled neveselý a nedůstojný, i když za technické provedení by si od Tomáše Vernera jistě vysloužila vysokou známku.

Když jsem občas konfrontován s takovouto nebo podobnou situací, napadnou mne obvykle dvě věci: nejprve „a sakra“, následně pak „zvládne to nebo potřebuje pomoc“? A nejsem v tom sám.

Lidé stojící tou dobou u zastávky onu paní pozorovali a možná až ledově klidně čekali, jestli to zvládne sama. Ti přicházející zase jen chladnokrevně procházeli kolem.

Pro toho, kdo je zrovna na zemi, je to asi pěkně ledová sprcha. Paní ale očividně na nějakou pomoc zvenku nečekala. Začala sbírat popadané věci, a i s nimi se snažila zvednout ze země. Dokázat se postavit na vlastní nohy je pro člověka jakéhokoliv věku důležitou součástí jeho důstojnosti. Popoběhl jsem k ní, abych ji pomohl k fyzickému i morálnímu pozvednutí.

Kromě fyzické vzpruhy, jsem se snažil nepříjemnou situaci odlehčit i slovně. „No Vy jste dobrá, takové ošklivé náledí a Vy na něm dokážete udělat takovou krásnou piruetu!“ Paní mne zmrazila ledovým pohledem. Při ranní teplotě -10° je každé další ochlazení pořádně cítit a tohle pořádně zaštípalo. Každopádně nic dalšího jsem z jejího obličeje nevyčetl, protože zbytek tváře měla schovaný pod šálou.

„Vole!“, povídá směrem ke mně. Svýma rukama se i přesto opřela o moje a snažila se zvednout. Ruce měla jako led, ale energie v nich bylo na rozdávání. Rázem se ocitla ve vzpřímené poloze.

„Ty vole,“ přešla paní do tykání. Trochu jsem zapochyboval, zda se moje pomoc dostala do těch správných rukou. Měl jsem u toho pocit, jako když jsem v létě dětem na zahradě vytahoval míč zapadlý do kopřiv. Dobrý skutek, který vzápětí vyvolal dost nepříjemné štípavé pocity. Začal jsem si raději od paní udržovat chladný odstup.

Paní natáhla ruku směrem ode mne. Podíval jsem, kam ukazuje.

„Jó, ty hole,“ pochopil jsem vzápětí její slova, která patrně průchodem přes její šálu doznala určitých změn ve významu. Jak rychle mezi námi ledy vznikly, tak rychle se prolomily.

Zvedl jsem její hole ze země. Nejdříve se snažila upravit si rozevláté vlasy a oklepat ze sebe sníh, pak bez jakéhokoliv naříkání, či stěžování si vyrazila s přidržováním se zábradlí opět do chladné bílé tmy.

„Hole!“, zavolal jsem na paní. Nějak je zapomněla u mě v ruce. „Ty hole!“ znovu volám. Paní se pořád šourala dál. Nedalo mi to, a tak jsem sebral veškerou kuráž a dáma nedáma jsem zavolal: „ty vole!“.

Paní se zastavila. Opět jsem k ní popoběhl a hole jí předal. Když jsem od ní odcházel, začalo mi vrtat hlavou: říkala předtím ona ke mně opravdu „hole“?

Buď, jak buď, při pohledu na její se vzdalující siluetu jsem pochopil, že i přes nepřízeň osudu, počasí i kolemjdoucích, tuto kopřivu, mráz jen tak nespálí.

Zdroje:

Mňága a Žďorp - Hodinový hotel (Official video)

Country diář: život pod nulou pro kopřivy v přísném měsíčním světle | Rostliny | The Guardian

Divadlo J. Cimrmana - Dobytí severního pólu (ČT 2006)