Sbírka na opravu Národního divadla

“Po požáru Národního divadla bylo spuštěno několik národních sbírek včetně jedné loterie. Nejedná se však o jediný zdroj financování. Daří se získávat prostředky i prostřednictvím subvencí.”

„Dokonce na Žofíně, pár kroků od Národního divadla, se konal bazar, jehož výtěžek byl určen právě pro Národní divadlo. Na sbírku, byť i symbolickou částkou, přispělo už celkem 45 % lidí z Prahy. Přispěli i zástupci starých českých šlechtických rodů jako Kolovratové, Schwarzenberkové, Kinští nebo Černínové. Opravné práce již bylo možné zahájit díky penězům, které už přišly z pojišťovny.“ Tolik stručné výtažky z článků Národních listů po požáru Národního divadla v roce 1881.

Poslední požár Národního divadla ze dne 26.11.2024 byl naštěstí malého rozsahu. Škoda ale tak malá úplně nebyla. Předběžná částka byla vyčíslena na 10 miliónů Kč. Zásah hasičů byl naštěstí tak rychlý a profesionální, že zpráva o této události jen prolétla médii a ihned zase zmizela bez dalších velkých diskuzí kolem.

Předpokládám, že částka na opravu divadla bude kryta z pojistky Národního divadla, podobně jako tomu bylo v roce 1881. Říkal jsem si ale, že v dnešní době úspor, může i pojišťovna chtít šetřit a možná tak Národní divadlo vyzve obyvatele a své příznivce i k nějaké menší sbírce.

Netrvalo dlouho, a když jsem minulý týden odbočoval do jedné z bočních uliček v centru města, oslovila mne, s prosbou o příspěvek právě na Národní divadlo, jedna slečna. Stála tam sama v bílém kabátu a sukni, jako nějaká prodaná nevěsta. Nebo dokonce prodejkyně služeb či nápoje lásky s cílem navázat nebezpečné známosti. Něco také držela před tělem, ale bylo to částečně zakryto šálou. Z dálky to vypadalo jako nějaká kytice.

„Přispějte na opravu Národního divadla, pane“, oslovila mne, když jsem jí míjel. Uviděl jsem, že drží ve svých rukou menší krabičku polepenou kvítky kolem dokola. Na horní straně pak byl patřičný otvor pro vložení případného finančního příspěvku. Za páskem od kabátu měla i nějakou napůl zmačkanou petku, ale nápoj lásky to určitě nebyl, spíše jen nějaká skoro bílá voda, tedy skoro led. Počasí tomu odpovídalo. Stála tam patrně již delší dobu a nikdo ji nepřišel vystřídat.

Už jsem vycvičený z nabídek pouličních prodejců, že se jim po jejich snaze o verbální kontakt, jen rychle omluvím a pokračuji bez zastavení dál. I v tomto případě jsem chtěl rychle použít nějakou nezpochybnitelnou omluvu či spíše výmluvu a zmizet. Třeba, že spěchám na audienci u královny. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že my žádnou nemáme. Tak jsem se tedy zastavil, abych onu slečnu vyslechl.

Možná, že opravdu začala nějaká sbírka na opravu Národního divadla, napadlo mne. Zeptal jsem se tedy, jak vysoký příspěvek by to měl být. „Aspoň dvě stovky“, povídá ta slečna. Takto direktivně stanovená částka mne trochu zarazila.

Když vezmu v potaz výši škody a celkový počet obyvatel v ČR, kterých je podle posledního sčítání z roku 2023 10,87 miliónu. tak na jednoho obyvatele vychází částka cca. 1 Kč. Když použijeme jen pracující obyvatelstvo, tak řekněme, 3 Kč. Kdyby tedy z těch pracujících přispěl každý.

„Jak jste na tu částku přišla?“, zeptal jsem se ze zvědavosti, a také, abych získal ještě chvilku na to si to promyslet.

„Tak.“, řekla slečna.

Obvykle mne dobrovolníci ze sbírkových akcí oslovuji u zastávek tramvaje nebo u východu z metra. Všude tam, kde jsou dobře vidět a také, kde je velký pohyb lidí, aby jich, pochopitelně, oslovili co nejvíce. Tato slečna, která měla na sobě připnutou plastovou jmenovku se jménem Líba, mne tou prosbou v boční, téměř opuštěné uličce, trochu zaskočila. Navíc, každou chvíli se ohlížela, jako by měla zájem na tom, aby ji právě moc lidí nevidělo.

Začal to být pro mne tak trochu dilematický oříšek. Přispět či nepřispět. Otázka jak pro Hamleta. Národní divadlo by si to určitě zasloužilo. Abych se ale od té, ne zrovna moc sdílné, slečny dozvěděl o sbírce více a mohl se tak správně rozhodnout, potřeboval bych asi pořádný louskáček.

Každopádně nějaký vnitřní hlas mi radil, abych tentokrát v této dobročinné činnosti dobrý čin nečinil. Doufám, že to byl dobrý úsudek a ne jen nějaká moje osobní pýcha a předsudek vůči této slečně, která sice trochu neomaleně, ale přesto prosebně, sháněla finanční prostředky.

Vrátil jsem se tedy opět ke svojí fintě a vymluvil jsem se, že už na mne před domem určitě čeká návštěva, která měla každou chvíli dorazit a musím tedy už opravdu utíkat. Ještě jsem jí poradil, aby na sebe dávala v té opuštěné uličce pozor, a aby zašla do Národního divadla, kde jí na požádání určitě rádi vydají kvalitnější kasičku. Každopádně to už jsem si spíše připadal, jako když otec hlídá dceru, ale o to asi v daný moment vůbec nestála. Tak jsem raději šel.

Možná dělám mnoho povyku pro nic. Možná ta slečna prostě jen měla nějakou momentální osobní nouzi a chtěla si takto přivydělat, aby měla o Vánocích co prostřít na sváteční stůl. Zpravidla je sice dobré, mít čistý stůl, ale Vánoce jsou zrovna výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Jak jsem si poté zjišťoval na stránkách Národního divadla, žádná veřejná sbírka tohoto typu vypsaná nebyla.

Co se týče mě osobně, nabyl jsem z toho celého dojmu, že než v tomto případě dávat peníze neznámé Líbě, Liběně či Libuši, podpořím Národní divadlo raději napřímo - koupí vstupenek na některé z jejich představení.

Jako rodina jsme si v pátek společně zašli na kouzelný vánoční příběh v podání baletu Národního divadla a studentů baletní přípravky. Bylo vyprodáno a závěrečný aplaus nebral konce. Utržené peníze z vyprodaných vstupenek pak byly pro divadlo tou nejlepší sbírkou.

Takže asi tak. ( Asi jste už pochopili, že zvýrazněná slova jsou názvy představení v Národním divadle na nadcházející období, takže pro případnou podporu opravy tohoto stánku je určitě z čeho vybírat. Mluvím tedy prozatím jen sám za sebe.)

Zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/program