Predátoři na pokladnách

Asi každý z nás zažil někdy v obchodě u pokladny scénku, kdy se zákazník domáhal správného vrácení peněz. Nedávno jsem byl svědkem právě jedné takové. Díky (nejen) ní jsem si uvědomil, že predátor může mít mnoho tváří.

Při posledním nákupu v supermarketu jsem si to zamířil k pokladně s prázdným pásem. Na jeho konci stál jen manželský pár vietnamského původu. Vše vypadalo na rychlý průběh. Ovšem, když jsem začal pokládat věci na pás, vytušil jsem určitou komplikaci. Zaslechl jsem, jak diskutují o správněm vrácení peněz.

Pokladní: „Co ještě chcete?

Oni: „Chceme vrátit zpátky.“

Pokladní: „Už jsem vám vrátila.“

Oni: „Chyběly tam drobné.“

Pokladní: „Vrátila jsem je.“

Oni: „Nevrátila“.

Pokladní se k nim otočila zády a začala je ignorovat. Pár vteřin tam ještě stáli a pak mlčky odešli.

Nevěděl jsem, na čí straně je pravda, tak jsem to jen nezaujatě a mlčky pozoroval. Každopádně raději jsem pak platil kartou.

Platba kartou ale nemusí být vždy řešením. Drobné se mohou nepatřičně zakutálet i tam.

Už jsem se setkal i s tím, že pokladní načetla stejnou položku dvakrát. Na pásu přitom byl jen jeden kus daného zboží. Omyl? Porucha? Když zákaznice odešla, pokladní si něco zapsala do sešitu. Chybu v systému, nebo položku, kterou si po směně vyzvedne v regálu? Namarkovanou a zaplacenou by ji už měla.

Napadlo mne, kolikrát jsem se už s podobnými situacemi setkal. Nemám na mysli běžné omyly s okamžitou omluvou a vrácením peněz. Myslím situace, kdy na druhé straně pásu stojí ti nejzranitelnější a nedostalo se jim jaksi zpátky. Děti, důchodci nebo cizinci. Ti, kdo se nehádají, hůře komunikují, nebo jen nemají rádi konflikty. Ideální terč pro pokladní predátory.

Když jsem byl ještě dítě školou povinné, máma mi od určitého věku svěřila nákup vlastní svačiny. Samoobsluha byla cestou do školy, takže usoudila, že pro její úsporu času a moje nabytí nových zkušeností je to skvělá volba.

Moje svačinové menu nebylo složité. Dva (slovy dva) rohlíky a k tomu několik (slovy někdy čtyři, někdy pět) koleček salámu. Dvoukoruna od mámy na to tehdy s malou rezervou stačila. Pití jsem řešit nemusel. Jistila to voda ze školního kohoutku ve třídě. Byl jsem nadmíru spokojený.

Až do určité doby. Jednou, v sámošce – mezi přepravkami s Amarou a Vincentkou, se to celé změnilo. Stála tam, s krásnými křivkami, nahoře úzká, pak širší, v pase zase úzká a pak opět širší. Oděna celá v černém s bílými doplňky. Jako by přišla z filmu Snídaně u Tiffanyho.

Jak se něco takového v té době ocitlo v Československu, nevím. Jen vím, že ta smyslně tvarovaná láhev s černým nápojem a bílým nápisem Coca Cola, ve mě rozdmýchala nezdolnou touhu. Touhu, která byla tak rozpalující, že ji bylo možné uhasit zase jen Coca Colou.

Zatímco ale Amara nebo Vincentka stály tehdy zhruba korunu, ta černá limonáda korun osm! To mnohonásobně převyšovalo můj dětský svačinový rozpočet. Těch pár desetníků, co mi po každé svačině zbylo, na to zdaleka nestačilo.

Řešení se ale brzy našlo. Děda, který po večerech hrával s oblibou desetníkový mariáš říkával: „Halíře dělají talíře.“ V mojí dětské hlavě se zrodil plán. Budu si vrácené drobné dávat bokem a na tu krásku mezi Amarou a Vincentkou si postupně našetřím.

Abych měl potřebnou částku naspořenou dříve, občas jsem si něco odepřel. Na svačinu tedy bylo méně rohlíků (slovy jeden) a rovněž i menší počet koleček salámu (slovy někdy úplně bez salámu).

Uspořené desetníky se postupně přeměňovaly na dvacetníky, padesátníky, koruny a dokonce i dvoukoruny. Vytoužený okamžik, kdy přijde moje Snídaně, tedy Svačina u Tiffanyho, se nezadržitelně blížila.

Jednou ráno nenašla máma v peněžence žádnou dvoukorunu, tak mi dala rovnou celou pětikorunu. Ještě nikdy jsem žádnou pětikorunu nedostal. Byla moje první. Oči mi zasvítily. Když mi ze svačiny zbydou aspoň tři koruny padesát, mám vyhráno.

Cestou do školy jsem se tedy opět zastavil v mojí oblíbené a také jediné sámošce. Chodil jsem do ní rád, po ránu to tam hezky vonělo čerstvým pečivem a mletou kávou Standard. Měl jsem tu pocit asi jako Audrey Hepburn coby Holly ve filmu Snídaně u Tiffanyho, když prohlásila: „Chodím sem, když mám špatný den. Ta klidná atmosféra, ten hrdý vzhled; tam se mi nemůže stát nic zlého.“ Přesně tak na mne působila ta sámoška pyšnící se titulem Hrdina socialistické práce.

Když mi prodavačka housku namarkovala, sáhl jsem do pravé kapsy a podal jí tu největší minci. Vyjel šuplík z pokladny, prodavačka hodila minci dovnitř a vrátila mi padesátník.

„Ještě tři koruny,“ povídám.

Ona: „Takhle je to správně.“

Já: „Není, dal jsem Vám pětikorunu a měla jste mi vrátit tři koruny padesát.“

Ona: „Dal jsi mi dvoukorunu a nezdržuj.“

Otočila se ke mně zády a začala mě ignorovat. Přesně tak, jak jsem to později v dospělosti viděl u onoho vietnamského manželského páru.

Moje svačina u Tiffanyho se v ten moment nezadržitelně vzdálila.

Naštěstí touha byla silnější, než strach z konfliktu. Rozhodl jsem se bojovat. David proti Goliášovi. Jak říkával děda: „Víra v sebe a vyšší principy může přemoci zdánlivě neporazitelnou sílu.“ A tady šlo přeci o vyšší princip. Co je ztráta pár korun oproti ztrátě svačiny u Tiffanyho.

„Nikam nepůjdu, dokud mi nevrátíte peníze,“ řekl jsem prodavačce a svojí, byť ještě malou postavou jsem zablokoval východ od pokladny. Prodavačka mě nadále ignorovala.

Kdybych byl dospělý, asi by se zbytek fronty do mne pořádně pustil. Jako dítě jsem byl ale pod jakousi neviditelnou ochranou. „Tak mu ty peníze vraťte,“ začali netrpěliví zákazníci tlačit na prodavačku.

Vedoucí zahlédla pomalu ale jistě se bouřící frontu zákazníků a přispěchala prodavačce na pomoc. Z fronty, v té době už naštvaných dělníků a rolníků spěchajícíh na směnu, se po chvíli ozvalo zaklínadlo, po kterém většina prodavačů vyměkla: „Chceme Knihu přání a stížností!“. Vedoucí rezignovala.

Dostal jsem své tři koruny padesát zpět. Děda měl pravdu. Někdy i David může vyhrát nad Goliášem. V tomto případě nad pokladním predátorem. Musí ale při něm stát všichni svatí. Nebo aspoň pořádně dlouhá fronta naštvané dělnické třídy.

Z obchodu jsem vyšel s dobrou náladou a pocitem dosažené spravedlnosti. Venku byla zima. Strčil jsem si ruce do kapes a pravou rukou si blaženě pohrával se všemi naspořenými drobnými. Představoval jsem si zítřejší Svačinu. Už žádné stání u umyvadla ve třídě na příděl školní kohoutkové vody. Ale pravá nefalšovaná Coca Cola. Levá ruka by si také ráda pohrávala s nějakými mincemi, ale bohužel v levé kapse nic necinkalo. Počkat, co tam dělá ta pětikoruna?