Nedám na knihy psané politiky dopustit.

Ročně vyjde v Čechách kolem 13 tisíc knižních titulů, z toho zhruba stovka psaných politiky. Z pohledu nákladů i prodejů jsou to takové popelky české literatury. S většinou z nich ale člověk může strávit nejeden hezký moment.

Když jsem byl malý, rodiče na mne pečlivě dohlíželi. Dbali na to, abych dobře spal, důkladně se myl, dělal si domácí úkoly, pravidelně jedl a také, pravidelně vylučoval. Když jsem seděl na toaletě, matka občas ťukala na dveře a ptala se: „Už? Dobrý? Ne? Tak tlač!“

Můj strýc Jožo, který pocházel ze Slovenska, měl toaletu spojenou také se slovem tlač. Jak jsem ale později pochopil, ve slovenštině slovo tlač znamená tisk. U něj na toaletě tedy nebyla nouze o nejnovější vydání všemožných novin a časopisů. K tomu ještě přidal slušnou sbírku knih.

Když jsem u něj poprvé vešel do oné místnosti s celkem urgentní potřebou, všechny ve mně probíhající procesy se v mžiku zastavily. Úžasem. Neoctnul jsem totiž na toaletě, ale uprostřed knihovny. Stěny byly zcela obložené všemožným čtivem. Slovo knihovna nebyl možná ten správný výraz. Bylo to něco jako - památník národního písemnictví. Člověk, tu mohl posedět vedle takových velikánů slovenské literatury jako Ludovít Štúr, Pavol Országh Hviezdoslav či Dominik Tatarka.

Strýcova myšlenka se mi později natolik zalíbila, že jsem se po jeho vzoru rozhodl něco podobného vybudovat kolem svého vlastního trůnu. Začal jsem českou klasikou. Zanedlouho jsem ale znejistěl. Jan Neruda by asi neocenil, že si čtu „Povídky malostranské“ právě na velké straně. Nebo, že jeho povídka „Kam s ním“ zcela ztratila na aktuálnosti, protože jsem ten problém právě vyřešil.

Změnil jsem tedy uvažování o oněch knihách na toaletě. Probudil jsem v sobě skryté altruistické vlastnosti a rozhodl se, že začnu pro tyto účely schraňovat knihy, které nejsou tak věhlasné a místo prosklených krásných knihoven leží dlohodobě jen po bazarech, levných knihách a antikvariátech.

Jak jsem po menším průzkumu zjistil, takovou typicky ohroženou a nedoceněnou skupinou, jsou tituly psané politiky. Kolik kolem nich projde čtenářů a mine je bez povšimnutí. To ale není můj případ.

Přemýšlel jsem, jaké kritérium pro výběr těchto titulů zvolit. Oproti samotným knihám, jsou čtenářské recenze k nim, ryze nedostatkovým zbožím. Přešel jsem tedy z kvalitativního na kvantitativní hledisko.

Hned to bylo jednodušší. Henry Kissinger „Umění diplomacie“ 1.085 stran! „Myšlenky“ od Václava Klause, 416 stran. A ejhle, v porovnání s Kissingerem, dokázal být i Václav Klaus někdy skromný. „Moje Vysočina“ od Miloše Zemana dokonce pouhých 128 stran. Autor, o kterém bylo známo, že má Vysočinu tak rád, to zřejmě odbyl, nebo to za něj psal nějaký čučkař. Ostatní jeho oponenti, kteří mi také napadali do košíku, snad k tomu přistoupili lépe.

Každopádně nepochybuji o tom, že i někteří současní politici připravují pro nadcházející volební období svoje knižní novinky. Dokáži si představit, jak by např. poslanec Turek, kdyby chtěl, mohl napsat „Předvolební pohádky tisíce a jedné noci“, či knižní pokračování filmové série „Rychle a zběsile z Prahy do Bruselu“.

Poté, co jsem si přinesl domů ony bazarové knihy, začal jsem intenzivně realizovat svůj záměr na přebudování malé a intimní místnosti na naprosto jedinečnou a velkolepou politickou studovnu. Strýc by na mne byl určitě pyšný.

Každopádně strýc již není mezi námi a z jeho sbírky nezbylo prakticky nic. Zmizela neznámo kam. Ikdyž i u sebe, když se začtu a příběh utíká rychle, pozoruji, jak mi jednotlivé stránky, nebo dokonce celé knihy mizí rovnou před očima.

Nenechám na knihy psané politiky dopustit. Jen bych chtěl vydavatele politických výtisků poprosit - Mohli byste prosím dělat ty stránky alespoň trojvrstvé?