Jak mě o Vánocích v Betlémě přiměli Palestinci vzývat Ježíše Krista.

Nejlepší způsob, jak strávit Vánoční svátky s dětmi? Vyrazit do pravého Betléma. Děti tak uvidí na vlastní oči místo, odkud se ten „Ježíšek“ vlastně vzal. Jak se říká, jednou vidět, je lepší, než stokrát slyšet.

Nutno podotknout, že výlet jsme stihli ještě před začátkem konfliktu na Blízkém východě. I tak, každodenní sledování zpráv v médiích ohledně situace v tomto regionu, ve mne vyvolávalo určité obavy.

Nenapadlo mne nic chytřejšího, než si stáhnout do mobilu aplikaci s názvem Red Alert Israel. Ta v reálném čase zasílá zprávy o letících raketách směrem na Izrael. Vydržel jsem ji mít v mobilu celé dva dny. Po stémtřicátémpátém zapípání výstrahy jsem to nevydržel a aplikaci smazal. Ne, že bych pak byl klidnější, ale už jsem nebyl jako na trní. Co si vybavuji, takový stres mi nezpůsobila zatím žádná jiná aplikace. A to prohlašuji jako někdo, kdo ve hře Nu pogodi! dokázal chytit do košíku až padesát padajících vajíček za minutu! A to byl pořádný adrenalin.

Let z Prahy na První svátek vánoční proběhl hladce a s letenkami za 2.490 Kč na osobu i levně. Na letišti v Tel-Avivu sice musel každý cestující projít vstupním pohovorem o důvodu, délce a účelu svojí návštěvy, ale naštěstí to netrvalo dlouho a během chvilky jsme stáli v příletové hale a objednávali taxi.

Cestou do apartmánu jsme si chtěli dát kávu v nějakém známém kavárenském řetězci. Jak jsme ale brzy zjistili, žádný takový v Izraeli není. Starbucks to prý zkoušel, ale po dvou letech kvůli nízkým tržbám z trhu odešel. Zřejmě neznal starý židovský vtip, jak Roubíček s Kohnem hrají v kavárně mariáš. Po dvou hodinách hry zavolají číšníka: „Melcar jdou sem, pohlídaj nám místo, skočíme si domů vypít kafe“.

Zamluvený apartmán se nacházel nedaleko české ambasády. To kvůli většímu pocitu bezpečí, když už jsem si smazal tu aplikaci o raketách.

Po příchodu do bytu začaly naše děti panikařit. Heslo k wifině bylo v hebrejštině! Přestože znaky pomocí překladače rozluštily, heslo pořád nefungovalo. V hebrejštině se totiž písmena píší zprava doleva, kdežto číslice zleva doprava. Hurá, dětem se po malé nápovědě konečně objevil blažený úsměv na tváři. Jak málo stačí ke štěstí, čtyři písmena a tři číslice ve správném pořadí a směru.

Byt ve čtvrtém poschodí byl příjemný a útulný. Pro nás středoevropany měl ale jednu zvláštnost. Dveře do ložnice byly pancéřové. Stěny ložnice rovněž vydávaly spíše kovový, než cihlový zvuk. Nevím, zda je to v Tel-Avivu běžný typ bytu, ale apartmán měl v sobě schovaný malý nedobytný bunkr či pevnost. Skoro tu mohlo platit přísloví, můj dům, můj (nedobytný) hrad.

Druhý den ráno jsme vyrazili do nedaleké autopůjčovny na nábřeží. Dostali jsme podobné otázky jako při letištní kontrole. Proč, na jak dlouho a kam. Když jsme zmínili, že bychom rádi jeli s vypůjčeným autem do Betléma v Palestině, pánovi nadskočila jarmulka na hlavě: „Do Palestiny a s naším autem? V žádném případě!“.

Co teď? „Jak se ale dostaneme do Betléma?“ obratem jsme přehodili náš plán zpátky na pána s jarmulkou. „Pro mě za mě, jeďte si třeba autobusem s Palestinci“, suše konstatoval.

Nakonec jsme se tedy dohodli, že ten den strávíme v Izraeli. Pán z půjčovny nám předal smlouvu, kde bylo rukou dopsané a dvakrát podtržené „Israel Only“. Než nám předal klíčky, ještě auto symbolicky omyl, dle něho, trochou vody. Připomínalo to ale spíše židovskou očistnou lázeň Mikve. Doufal jsem jen, že v obřadu nebude pokračovat a nezačne před našimi dětmi tomu autu dělat obřízku výfuku.

Další den jsem si už od rána pozpěvoval: „Vstaňte rychle, pastýřové, srdce věrného, zanechte stád, pastuškové, srdce dobrého, pojďte k Betlému, městu svatému...“

Na programu byl výlet do Betléma. Bez auta samozřejmě. K malému autobusovému nádraží v Tel-Avivu, které stálo hned vedle toho hlavního, přijížděly neoznačené mikrobusy pro zhruba 10-12 cestujících. Ty byly určené především palestinským pendlerům, dojííždějícím každý den z Betléma do Izraele za prací. Samozřejmě, kdo zaplatil jízdné, mohl se svézt také, i když na sobě neměl ten správný oděv, tedy pracovní.

Při čekání na mikrobus nás oslovil nedaleko stojící muž v montérkách s igelitkou v ruce. Proběhly otázky, které nám už nebyly neznámé – proč, na jak dlouho a kam. Při cestě do těchto končin je asi dobré si předem připravit odpovědi na tyto tři otázky, budou se celkem hodit.

Muž občas zašátral ve své igelitce, aby si vyndal něco k snědku. Člověk tak mohl zahlédnout, že v ní veze zpátky domů termosku a něco čerstvě nakoupeného k snědku včetně místních cherry rajčátek. Izraelci tvrdí, že jsou jejich vynálezem z roku 1973. Vznikly údajně v rámci projektu Hebrejské univerzity v Jeruzalémě pro britský řetězec Marks & Spencer. Pravda je ale taková, že Izraelci pouze vymysleli jejich průmyslové pěstování. Díky tomu je v současnosti najdeme v každém supermarketu na světě.

Když jsme nastoupili do mikrobusu, vyndal onen muž z tašky termosku. Odšrouboval víčko a coby hrníček mi jej posadil do dlaně. Začal nalévat voňavý kořeněný čaj. Do šálku to už ale jen šplouchlo. Z denní dávky čaje už toho očividně moc nezbylo. Dva spolucestující, sedící v uličce poblíž, to zpozorovali a přispěchali na pomoc. Každý otevřel tu svojí termosku a nalil do šálku také trochu od sebe. Hrníček byl rázem plný. Pobídli mě, abych se napil. Co mne na tom celém trochu znervózňovalo byl fakt, že jeden měl v termosce čaj, druhý kávu a třetí kozí mléko.

S velkou mírou sebezapření a strojeným úsměvem na tváři jsem svůj pohárek hořkosti, kyselosti a kdovíčehoještě, vypil až do dna.

Zatímco můj úsměv pomalu mizel, jejich rychle narůstal.

„Vy kluci arabský, vy jste asi poznali, že jsem bezvěrec ze střední Evropy a teď mi to dáváte pěkně sežrat, tedy vlastně vypít“, pomyslel jsem si.

Ale nenechám se hned tak položit na lopatky. To by na mne Lukáš Krpálek nebyl moc hrdý. Zvlášť, když tady v roce 2018 vybojoval na mistrovství v judu zlatou medaili. Potom, co mi pánové dolili další šálek, bylo jasné, že nemohu Krpálkův odkaz zradit. Budu to muset dobojovat až do konce. Hrníček plný čehosi jsem znovu vypil. Dolili mi další. A pak ještě jeden. Termosky naštěstí zanedlouho vyschly. Zvládl jsem to. Byl to boj, ale byl bys na mne hrdý, džudisto!

Zbytek cesty proběhl naštěstí už jen v poklidné konverzaci s využitím angličtiny a několika párů rukou a nohou. Konečně konečná. Vystoupili jsme z mikrobusu a vyrazili směrem ke kontrolnímu stanovišti na izraelsko-palestinské hranici.

Stejně jako předtím, nemohly chybět obligátní otázky typu proč, na jak dlouho a kam. Naštěstí během chvilky jsme byli z budovy venku. Kolem nás jen písek, sucho a nekonečně dlouhá osm metrů vysoká betonová zeď na vrchu lemovaná ostnatým drátem a kontrolními věžemi s vojáky se samopaly v rukou. Ocitli jsme se v Palestině.

Cesta k Bazilice Narození Páně, tedy k místu narození Ježíše Krista (pro naše děti Ježíška), začínala hned za vstupní branou. Na turisty tu byli očividně nachystáni. Člověka místo klidného rozjímání, čekala cesta plná arabských trhovců, restaurací s neonovými nápisy a kaváren roztodivných názvů. Při jejich čtení člověk pochopil, že autorská práva jsou výmyslem ryze západní civilizace.

Člověk tu mohl najít kavárnu s názvem Hvězdné kachny tedy StarDucks, pak také SquareBucks a dokonce i kombinaci Stars & Bucks Café. Z Izraele Starbucks odešel, do Palestiny patrně ani nepřišel. Při takovém množství zaměnitelné konkurence by to měl asi dost těžké. Navíc míchat kafe s kozím mlékem by byla zřejmě silná káva i pro takovýto řetězec. I když, kdo zvládne namíchat Pumpkin Spice Latte, zvládne asi už úplně všechno.

Před vstupem do baziliky byla fronta přibližně třiceti lidí. Stoupli jsme si na její konec a postupně se posouvali směrem blíže ke schodišti. To vedlo dolů k posvátnému místu narození Ježíše. Už jsem se těšil, jak dětem ono místo označené čtrnácticípou hvězdou ukáži.

V tom ale jako by se v mém břiše probudil ježek. Ne ten roztomilý z pohádky o krtečkovi, ale ten s pořádně nabroušenými bodlinami. Bolesti břicha byly nesnesitelné. Navíc ježek chtěl očividně ven a to rychle! „Ježíšmarjá“, procedil jsem mezi zuby a sprintoval na nejbližší toalety.

Po chvíli jsem byl zpátky. Fronta byla pořád stejně dlouhá, jen se posunula. Bohužel i s mojí rodinou. Ta se tak ocitla už pod schody. Chodbička směrem dolů byla ale úzká, jak kalhoty po Vánocích a prosmýknout se za rodinou skrz ostatní čekající, nebylo dost dobře možné. Stoupl jsem si tedy opět na konec fronty.

Za chvilku se ale opět ozval ježek. Co ježek, dikobraz. „Ježíši zase!“ zasténal jsem a opět vyklidil místo ve frontě.

Kdo byl tou dobou u místních toalet, viděl několikrát přibíhajícího a odbíhajícího, patrně náboženského fanatika, který neustále odříkával litanie typu „Kriste pane!“, Ježíši, smiluj se nade mnou“ a podobně. Musím se přiznat, že jsem jednou dokonce použil babičky oblíbené, když nás jako děti láskyplně hlídala, „Ježíši, za co mne trestáš!“.

Manželka s dětmi si mezitím v klidu prohlédly svaté místo narození „Ježíška“, k jejich spokojenosti i bez mého výkladu, zatímco já jsem si musel nechat prohlídku na příště. Jen jsem si před odjezdem z Betléma slíbil, že už nebudu brát Boží jméno nadarmo. Ledaže by mi někdo usiloval o život.

Na Silvestra jsme byli opět doma v Čechách. Jako každý rok k nám přijeli na oslavu konce roku naši staří známí. „Jak bylo v Betlémě? A jaký byl pravý Ježíšek?“, vyzvídali už při příchodu.

„No, jak bych vám to popsal,“ hledal jsem ta správná slova. „Nezapomenutelný zážitek. Lidí, že fronta nebrala konce. Místo má ale jedinečnou atmosférou, ač nevěřící, Ježíše Krista jsem v životě nevzýval tolikrát jako tam.“, podělil jsem se stručně o své zážitky z Vánočního města.

„Tak to jsme rádi, že sis to užil.“, konstatovala známá. „Jsi jen nějaký pobledlý. Mám něco, co by Tě mohlo postavit na nohy. Přinesla jsem v termosce vánoční kořeněný čaj s mlékem. Nedáš si?“ „Ježíši Kriste!“

P.S.: Přeji hezké svátky všem čtenářům blogu, kolegům blogerům a samozřejmě naší trpělivé redakci a adminům za jejich čas, který našim blogům po celý rok věnovali.

Zdroj:

Betlém: město, kde se zrodily Vánoce | Magazín Radynacestu.cz

Betlém je už čtvrt století pod palestinskou správou, mírový proces se však od té doby zadrhnul — ČT24 — Česká televize

Cherry rajčata mají překvapivé izraelské kořeny | The Nosher

Odkaz