Falešná a opravdová hrdost - jak jsem to pochopil

Poznat rozdíl mezi pravým a falešným zlatem není pro běžného smrtelníka tak těžké. Stačí je potěžkat, kousnout do něj apod. a je to jasné. Jak je to ale např. s falešnou a pravou hrdostí? Existuje vzorec pro jejich rozpoznání?

Jako malé děti jsme byly pro každou nepravost. Občas jsme se popraly se spolužáky z vedlejší třídy, občas jsme holkám schovávaly svačiny a kdo byl nejsilnější nebo nejlstivější, byl v ten moment největší hrdobce a ostatními pak poprávu respektován a obdivován. Ovšem až do chvíle, než přišel tělocvikář, ze široka se rozkročil a nesmlouvavě vyřkl stručnou otázku, na kterou musel dostat stručnou odpověď: „Kdo to byl?“. V ten moment i ten největší hrdina byl schopen vykoukat do školního linolea díru o velikosti Mariánského příkopu.

Byla to totiž falešná hrdost. Spíše tedy něco jako pýcha. Jak prohlásil už před cca. 3 tisíci lety izraelský král a syn Davida Šalamoun: „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí“.

Podobné pocity jsem občas míval do určité doby v dospělosti. Často jsem například od známých-pivařů slýchával věci jako: „Máme nejlepší pivo na světě!“. Když jsem pak v zahraničí a je asi úplně jedno v jaké zemi, stál v místním supermarketu před regály s pivy, to naše „nejlepší“ bylo obvykle umístěno úplně dole a s tou nejnižší cenovkou. Původně natěšen kamarády, jsem opět koukal dolů do podlahy a kromě nejlepšího piva, hledal i onu hrdost na něj.

Před pár lety, když jsme byli s rodinou na dovolené v Saint-Tropez, zašli jsme si na večeři do takové menší romantické restaurace na pláži. Bylo téměř plno, číšník nás usadil k poslednímu volnému stolu, kousek od jednoho staršího páru. Ten vypadal, že i po letech si má stále co říct a svět kolem něj v ten okamžik neexistuje.

Po chvíli ale starší muž vstal a zamířil si to rovnou k nám. „Podle Vaší řeči to vypadá, že jste z České republiky“, říká pán francouzsky. „Ano, máte dobrý sluch, že poznáte tak neobvyklý jazyk“, odpověděli jsme mu. „Víte“, pokračuje ten starší muž, „já obdivuji Českou filharmonií“. Trochu nás tím překvapil, že ji zná, ale jeho vkus jsme mu pochválil. Každopádně měli jsme to tímto za skončené a věnovali jsme se nadále pouze našemu stolu.

Sedl si zpátky ke své partnerce. Po chvíli opět vyskočil a už byl zase u nás. „Víte, já mám na Českou republiku krásné vzpomínky. Když jsem blíže poznal Vaše filharmoniky, tak mne uchvátili nejen jako hudebníci, ale i jako lidé.“ „Děkujeme, to zní opravdu hezky“ odpověděli jsme mu. Muž se opět posadil.

Ne na dlouho. Po chvíli opět vyskočil ze židle, jako by mu na ní někdo mezitím dal napínáček a už zase stál u nás. „Jeden hudebník mne dokonce vzal k sobě domů. Strávil jsem u jeho rodiny a v jeho rodném městě celý víkend. Byl to opravdový zážitek. Zapsalo se mi to hluboce do mého srdce“, poznamenal. Už jsme ho začali trochu podezřívat, že se se svojí partnerkou pohádal a prostě si chce jen k nám přesednout. Každopádně vrátil se opět ke svému stolu. A opět k nám a opět ke svému stolu a opět k nám a tak dále. Když jsme se po večeři jali odcházet, ještě povstal, držel si ruku významně na hrudníku a na rozloučenou nám povídá: „Českou republiku mám už napořád ve svém srdci.“

Nebudu lhát, začala se ve mně probouzet určitá hrdost. Na filharmoniky, na Českou republiku, na to, že někomu stálo za to, aby vstal od večerního stolu (a to ne jednou!) a šel se podělit o to, co nosí ve svém srdci.

Už jsem si myslel, že to byl jen takový bezvýznamný večerní příběh z letní dovolené na Azurovém pobřeží. Až toto září, kdy se konal mezinárodní festival vážné hudby 129. Dvořákova Praha. Na internetu jsem v oznámení o přípravách festivalu uviděl fotografii ne jemu nepodobného chlápka. Pod fotografií pak bylo napsáno zhruba toto: „Zahajovací koncerty 129. sezóny Dvořákova Praha místo současného nemocného dirigenta České filharmonie bude řídit Charles Dutoit, jeden z největších odborníků na francouzskou a ruskou hudbu 19. a 20. století, kterého známe i z dřívějších Pražských jar.“

Mezi naší dovolenou a tímto oznámením s vyobrazením maestra dirigenta uplynulo několik let. Nedokázal jsem tedy přesně říct, zda ten večer za patřičného přítmí v restauraci v Saint-Tropez, to byl opravdu tento chlápek z fotografie, nebo jen maskovaný četník, který potajmu zkoumal, zda k jídlu pijeme víno nebo olej. Každopádně, co mohu říct s jistotou je, že ta hrdost, která se z jeho srdce přelila do mého, byla opravdu opravdová.

Oproti mojí dceři jsem se na letošní Dvořákovu Prahu nedostal. Ale jsem přesvědčen, že kdybych na koncertě byl a filharmonici by zahráli nějaký tón falešně a někdo by vykřikl „Kdo to byl?!“, tak bych hlavu už dolů nesklonil.