LGBT v Česku: Respekt není jednosměrka, aneb kde končí práva a začíná přecitlivělost?

Jak se v Česku žije LGBT komunitě? Úvaha o respektu, právech, předsudcích i střetu názorů ve společnosti.

V posledních letech mám pocit, že LGBT komunita v Česku patří k nejviditelnějším a – na poměry střední Evropy – i nejlépe vnímaným menšinám. Sice stále nemají úplně stejná práva jako heterosexuální páry, například možnost uzavřít manželství nebo společně osvojit dítě, ale společenské klima se zjevně posouvá. Postupně. Pomalu. Ale přece.

Podle průzkumu agentury Median z roku 2023 podporuje zavedení manželství pro všechny přibližně 60 % české společnosti. To není zanedbatelné číslo, zvlášť když uvážíme, jak konzervativní bývá naše společnost k jakýmkoli změnám. Mladší generace má obecně k LGBT tématům vstřícnější postoj, což může být příslibem do budoucna.

Na druhou stranu vnímám, že ti, kdo patří do této komunity, jsou dnes opravdu slyšet. Pořádají pochody, kampaně, jsou aktivní na sociálních sítích i v médiích. A to je v pořádku. Každý má právo být slyšen a bojovat za svá práva. Jen někdy mám pocit, že se diskuse mění ve směrový monolog – kde se už tolik nemluví, ale spíš křičí. A místo respektu se často objevuje obviňování, nálepkování a absolutní neochota slyšet jiný názor.

Nedávno jsem měl konverzaci s jednou mladou ženou, která mi otevřeně řekla, že se bojí na veřejnosti projevit city ke své přítelkyni – třeba ji obejmout nebo políbit. Chápu, že to může být nepříjemné, zvlášť pokud někdo vyrůstá ve strachu nebo byl v minulosti terčem posměchu či agrese. Ale když jsem jí navrhl, že pokud má obavy, třeba by bylo rozumnější své projevy mírnit, označila mě okamžitě za homofoba. Přirovnal jsem to k tomu, že když má někdo strach z výšek, neleze po skalách. Když se někdo bojí létání, necestuje letadlem. Nešlo mi o to ji omezovat – jen jsem nabídl jiný pohled. Ale ten nebyl přijat.

Co mě ale zaráží ještě víc, je to, že v těchto debatách jako by přestávaly existovat jiné menšiny. Jako by právě LGBT komunita byla jediná, která zažívá předsudky, útoky, nepřijetí. Přitom podobné věci zažívají v Česku naprosto běžně i jiné skupiny – a často od dětství.

Stačí se zeptat třeba Vietnamců, co si museli vyslechnout na základní škole. Jaké pokřiky slyší na ulici i dnes. Nebo lidí s handicapem, kteří jsou terčem posměchu, šikany, přehlížení. A v neposlední řadě Romů, kteří dennodenně čelí předsudkům, nedůvěře, neviditelným bariérám – a mnohdy i zcela otevřenému odmítání. Vím, o čem mluvím. Sám jsem romského původu a zažil jsem toho dost. Proto mě někdy překvapuje, že o těchto věcech LGBT aktivisté často ani nepřemýšlejí – a když se jim začne dít něco podobného, je najednou oheň na střeše. A z ničeho nic jsou podle vlastních slov největší oběti a „chudáci světa“. A to ani nemluvím o tom, že spousta z nich těmito skupinami pohrdá též.

Ale tu nejde o soutěž v tom, kdo to má těžší. Jde o to, že každý člověk má právo na důstojnost, respekt a klidný život. Jen mám dojem, že právě ti, kdo nejvíce křičí po rovnosti a toleranci, často sami neumí přijmout jiný názor než ten svůj. Jakákoli kritická poznámka – byť věcná a bez urážek – je ihned považována za útok, a člověk je okamžitě nálepkován jako nepřítel, hater, homofob.

Tímto článkem nechci útočit na LGBT komunitu. Pokud se jedná o nějaké bezpráví, jsem první, kdo se za ně postaví. Ale chci poukázat na to, že respekt je obousměrná ulice. Není to jen o tom, že jedna skupina si říká o přijetí – ale také o tom, že sama přijímá ostatní. A kritiku – pokud je slušná a věcná – by neměla brát automaticky jako útok.

Věřím, že většina LGBT lidí v Česku žije své životy pokojně a bez problémů. A také věřím, že i většina společnosti je dnes daleko tolerantnější, než bývala před 10 nebo 20 lety. Ale jakákoli snaha o rovnost a porozumění musí vycházet z obou stran. Jinak to nikdy nebude opravdové.