Izrael a Palestina: Úvaha z dálky, na kterou nelze dohlédnout

Pohled ze střední Evropy na konflikt Izrael–Palestina. Proč mu nerozumíme, ale přesto si vybíráme stranu? Úvaha plná otázek, ne odpovědí.

Z pohledu člověka ze střední Evropy je konflikt mezi Izraelem a Palestinou těžko pochopitelný. Nejen kvůli své historické složitosti, ale i proto, že žijeme v relativním bezpečí. Nevíme, jaké to je, když se vám nad hlavou vznáší dron, když sousední čtvrť přes noc zmizí v troskách, nebo když kvůli jedné špatné větě na checkpointu nedorazíte do práce. Přesto k tomuto konfliktu nějaký vztah máme – a jako Češi spíš automaticky stojíme na straně Izraele. Je ale čas si položit otázku: proč tomu tak je?

Česká republika (a dříve Československo) patřila k prvním státům, které uznaly Izrael v roce 1948. Tehdejší podpora nebyla jen formální – Československo významně pomohlo Izraeli vyzbrojit se v první arabsko-izraelské válce. V kolektivní paměti je Izrael často vnímán jako malý, ohrožený národ, který si svou existenci musel doslova vybojovat. Silnou roli hraje i historie Židů v Evropě a především trauma holokaustu, které nás vede k obdivu k jejich houževnatosti a přežití. Naopak arabská strana konfliktu je často vnímána vzdáleně a skrze médii zjednodušené stereotypy – jako „ti druzí“, „agresoři“, „teroristé“. Tato optika je ale ve skutečnosti velmi zúžená.

V roce 2019 jsem Izrael navštívil jako turista. Viděl jsem fungující stát, moderní Tel Aviv, historický Jeruzalém, i dělníky – Palestince – jak přecházejí přes kontrolní stanoviště za prací. Mezi lidmi panoval na pohled klid, možná až rutina. Nikdo se nehádal, nebyla vidět nenávist. Ale čím víc o konfliktu čtu a sleduji, tím víc chápu, že tahle „turistická bublina“ je jen špička ledovce. Izraelci a Palestinci možná vedle sebe žijí, ale většinou ne spolu. Realita palestinských území je velmi odlišná: omezený pohyb, chudoba, nezaměstnanost, strach, frustrace. A s tím i pocit ukřivdění – někdy oprávněný, jindy živený propagandou.

V posledních letech Izrael pod vedením Benjamina Netanjahua změnil kurz. Jeho vláda se opírá o ultranacionalistické a náboženské partnery. V reakci na útoky Hamasu Izrael reaguje masivními vojenskými zásahy – často bez rozlišení mezi bojovníky a civilisty. V roce 2023 zahájil Hamas brutální útok na jižní Izrael, při kterém zemřely stovky civilistů. Izrael odpověděl rozsáhlou vojenskou operací v Gaze, která trvá dodnes a má desetitisíce obětí – včetně dětí, žen, zdravotníků i novinářů. Otázka zní: je legitimní bránit se za každou cenu? A je vůbec možné bránit se humánně, když druhá strana cílí na civilisty?

Hamas je mezinárodně uznávaná teroristická organizace. Není to zástupce všech Palestinců, ale v Gaze má faktickou moc. Jeho ideologie nesměřuje ke kompromisu – cílem je zničení Izraele. Jenže Palestinci, kteří Hamas nevolili nebo ho dokonce odmítají, přesto každý den trpí pod izraelskou blokádou, bombami i vnitřní cenzurou. Je možné být tolerantní k nepříteli, který vám zabil rodinu? Je možné být tolerantní k okupaci, která trvá desítky let? A co vlastně ví obyčejní Izraelci o tom, jak žijí lidé v Gaze nebo na Západním břehu? Věří vůbec, že tamní utrpení není jen „vedlejší škoda“?

Po celém světě dnes lidé vycházejí do ulic se symboly Palestiny. Někteří demonstrují za lidská práva a konec násilí, jiní však přebírají i radikální rétoriku, která popírá právo Izraele na existenci. V té změti emocí často chybí znalost kontextu. Je správné žádat svobodu pro Palestinu, ale neodsoudit útoky na izraelské děti? A mají vůbec ti, kteří křičí „Free Palestine“, reálnou představu o tom, jak složitá ta situace je?

Obě strany žijí v cyklu nedůvěry a bolesti. Může být národ tak pracovitý a moderní, jako je Izrael, tolerantní v regionu, kde je obklopen nepřátelstvím? A může být palestinský národ, který žije v kleci strachu, vzdělávaný v nenávisti, schopen přijmout souseda, kterého vnímá jako okupanta? Možná právě tahle bezvýchodnost je na konfliktu nejděsivější. Že v něm není vítězů. Jen přeživší.

Jako Čech mohu mít sympatie, názory i emoce. Ale nemohu – a nechci – soudit. Jediné, co mohu, je snažit se chápat, číst, poslouchat a přemýšlet. Nesoudit rychle. Nesoudit jednostranně. A neztratit lidskost.