Přes všechny podivnosti a zápory té doby sem tehdy jezdili s otevřenou pusou i ti ze Země svobody

Devadesátky, to byla hlavně možnost svobodného cestování. Dodnes vzpomínám na velký podnikový zájezd kdy jsme navštívili Lichtenštejnsko, Švýcarsko, Francii, Monaco, Andoru, Španělsko a Itálii s noclehy v tehdy proslulých levných hotelích Formule1. I soukromě jsme hodně cestovali, hlavně do Skandinávie. Samostatnou kapitolou byla kupónová privatizace, taky jsme se stali držiteli investičních kupónů DIK (zajímavý a výstižný je překlad této zkratky: https://slovniky.lingea.cz/anglicko-cesky/dik ). Pro mne osobně znamenaly devadesátky velký přelom v tom, že jsem se stal OSVČ (a zůstal jí až do důchodu), což znamenalo starat se sám o sebe a hlavně nemít žádného šéfa. Taky jsem si v té době pořídil svůj první mobil s digitálním signálem - americkou Motorolu. Velkou změnou té doby byl také nástup první komerční televize NOVA.

Osobně devadesátky vnímám jako nejsvobodnější období mého života.

Devadesátky nebyl zase kdovíjaký chaos, byl to postupný vícekrokový přechod z té šedé socialistické beznaděje, bezčasí, příkazů a autocenzury do barevného kapitalistického světa s jeho jinými výhodami i riziky. Nám, zvířatům dosud chovaným v klecích, se otevřela vrátka, my opatrně vykoukli, vyšli, radovali se z darované svobody a postupně si zvykali na to, že ve žrádelní misce nedostáváme 3x denně obvyklou poloplesnivou šlichtu, ale že můžeme mít i všelijaké laskominky, a že si to vše musíme nějak opatřit sami. Podnikáním, poctivou prací, nebo i ehmmm jinak. Třeba jeden filuta od nás z ulice, co v listopadu 89 pobíhal po Václaváku s naoko zapečetěnou krabicí od bot s cedulí “Pro studenty”, začal v lednu 90 jezdit do Západního Německa, kde po zavíračkách sbíral za supermarkety právě ten den prošlé jogurty, pudinky a mléka, připravené tam k odvozu na skládku, vozil je na přívěsu k nám a docela úspěšně je prodával po tržištích, řkouce, že to datum na nich znamená, stejně jako tehdy u nás, den výroby - no nekupte den starý jogurt... Přitom stihl i vedlejšák, když si pořídil červenou pásku na rukáv, koženou autobusáckou brašnu a paklíky šatnových lístků, s čímž periodicky vybíhal před tržnici a kasíroval přijíždějící návštěvníky za parkovné. Ti se pak divili, když jim přišla pokuta od skutečného majitele parkoviště. Časem si vzal úvěr na sedmero záchodků a dvě trafiky na metru, vykázal zisk, na který si vzal další úvěr na superluxusní a nevídanou Mazdu ve skvělé metalýze, načež ho v noci navštívili jacísi chlapíci, zmizlo auto, zmizlo jeho jméno ze záchodků, zmizel i on, prý na montáže. Rodině přišel dopis, že ho můžou navštívit ve věznici Příbram a když se tam jeho manželka se třemi dětmi vypravila, byl on sice v mundůru, ale totálně v pohodě, opálenej, vysmátej..., akorát jenže se tam přitom potkali s jeho další paralelní partnerkou a jeho dalšími dvěma dětmi, o nichž do té doby neměli tušení...

...a mezitím k nám krokově prosakovaly západní řetězce.

Na klasicky temné, opuštěné a nedostatečně osvětlené výpadovce na pražském Klíčově si autobusáckou jídelnu přestavěl na nebývale nádherně osvětlený obchod s elektronikou německý “Expert”, načež se tam začaly dít bouračky, jak šoféři místo dopředu všichni čuměli bokem na ty fantasticky barevné a lákavým zbožím našlapané výklady a pro delší zážitek si k tomu přibrzdili...

V bývalém obchodním a kulturním středisku Růže na sídlišti na Chodově otevřel v r. 92 španělský SyP první supermarket v Československu - první týdny tam byla fronta lidí přes dvě patra a pár set metrů ven, že to všechno museli řídit černí šerifové a hrozilo, že schodiště to nevydrží. Všichni tam ale jenom procházeli jak Mauzoleem s Leninem, protože na koupi čehokoliv stejně neměli prachy a místo na zrzavou mumii koukali na neznámé druhy ovoce a ryb a vyfešákované a do té doby nezvykle usměvavé prodavačky...

Mezitím se k nám na plný céres tahaly na přívěsech nabourané ojetiny z Německa, které se tu spravovaly a pak prodávaly jako neježděné funglovky po paní lékárníkové, po jedné selce, ze sbírky po automechanikovi apod., ministru financí Václavu Klausovi se několika kroky hned v r. 90 podařilo zrušil černý trh s nedostatkovými auty Škoda Favorit, když autoritativně zvedl cenu - nejprve ze socialistických 87.400 Kčs na 130.000, jenže to nestačilo, pořadníky a kšeftování trvaly nadále, tak tedy byla nařízena cena 150.000, což ale už nikdo nekupoval a tak si to sedlo někde kolem 140T.

A začalo se cestovat. Ještě v zimě 1990 městskými Karosami do Vídně či Norimberka, na jaře už meziměstskými Karosami přes noc do Paříže (s umytím na dálničním odpočívadle před městem) a v létě všichni do Bibione, ti šťastnější i do Lignana. Vrátil se Václav Fischer, koupil pár letadel a začal natěšené Čechy vozit v létě (!) na Kanáry...

V brněnských Ivanovicích bylo otevřeno první shopping centrum (Globus). Byla tam i jídelna! A oddělení s živejma kytkama!

Howg.

Moje vzpomínky na "devadesátky" jsou krásné. Pravda, jsem o dost starší, já jsem je prožila v tom nejkrásnějším věku, kdy už je člověk dospělý, ale pořád dost mladý, s celým životem před sebou.

Pro mě to byla úžasná svoboda, hluboké nadechnutí se z dětsví v totalitě do nové doby. Takové to "kdokoli může dělat cokoli" - kdekdo se pouštěl do podnikání, jen málokomu se podařilo dlouhodobě uspět, ale začít bylo snadné, žádná byrokracie, stačilo mít nápad a odhodlání. A když to nevyšlo, nebyl to konec světa. Najednou jsme mohli cestovat - kdykoli, kamkoli, bez úředních překážek. Uvolnila se pravidla pro kulturu, pro zábavu. Ano, byl s tím spojen i chaos a určitá anarchie, ale rozhodně tu dobu nevnímám víc nebezpečnou než tu dnešní. Jen ta rizika jsou jinde...

Nedávno jsme se třemi kamarádkami odehráli představení, ve kterém jsme se inspitrovali "Devadesátkami". Při jeho tvorbě si člověk uvědomil, že to dnes zase není tak zlé. Něco je lepší, něco horší, ale pořád se máme ještě dobře.

Nebylo tolik zákonů a nařízení, jen třeba si vzpomínám, že přilby na kolo nebyly povinné, u automobilů také bylo ponecháno na úvaze řidiče, kdy rozsvítí světla, k dětskému doktorovi jsme na druhém stupni chodili sami, dnes to nejde, rodí se děcka méně odolné?

Pamatuju první videorekordér, nahrávalo se z TV, z hudby frčely kazety, nahrával si z rádia, čekal, kdy mi zahrají oblíbenou.

Mobilní telefony se začaly šířit více až v novém tisiciletí. První supermarkety přišly na konci devadesátek, rodiče byli rádi, že mají tak dlouho otevřeno, že si zákazníků váží.

Pamatujete si to dobře.

Karma.

Nechodil jsem do půjčovny pro videokazety, ale pro CD s hudbou. To byl ráj na zemi. Pak veřejné půjčovny zakázali kvůli autorským právům. Ty se ale přejmenovaly na "Klub vlastníků CD". Průkaz byl za 500Kč, což byla cca cena jednoho CD, takže každý kdo tam chodil, jakoby jedno CD vlastnil a my si je jakoby půjčovali mezi sebou, přes toho jejich zaměstnance. A už to nebyla veřejná půjčovna 😉 Na podobných principech pak rostla celá ekonomika, taková různá Čapí hnízda, dnes to někomu vyčítají.

Ty půjčovny někdo dotoval, že to srovnáváte s Čapím hnízdem?

Pěkná úvaha.

No, v devadesátkách jsme zhasli a ještě dnes svítíme jen v obyváku.