Česká verze Hry na oliheň: bez krve, ale stejně krutá

Bez spoilerů. Článek využívá symboliku seriálu Hra na oliheň k úvaze o zadluženosti, exekucích a sociálním vyloučení v Česku. Jak vypadá „hra o přežití“ v českých podmínkách – bez masek a krve, ale s reálnými důsledky?

Korejský seriál Hra na oliheň (Squid Game) sice vznikl v jiném kulturním prostředí, ale jeho poselství je až znepokojivě univerzální. Příběh zoufalých lidí, kteří kvůli dluhům vstoupí do smrtící hry o peníze, slouží jako krutá alegorie dnešního světa – a Češi v tomto ohledu nejsou výjimkou.

Když není kam utéct: realita zadlužených lidí

Česko dlouhodobě čelí problému vysokého počtu lidí v exekuci. Podle statistik Exekutorské komory se v minulých letech pohyboval počet osob s exekucí kolem 700 tisíc. Mnozí z nich mají více než jednu – jde často o dluhy, které začaly nevinně, třeba nezaplacenou pokutou, ale kvůli sankcím a nákladům exekutorů narostly do obludných rozměrů.

Tito lidé se pak ocitají na samém dně společnosti. Ztrácí šanci pronajmout si bydlení, najít práci, kterou by jim nezabavily srážky ze mzdy, nebo se zapojit do běžného života. Mnoho z nich upadá do šedé ekonomiky, práce načerno nebo závislosti na sociálních dávkách. Navenek se může zdát, že „si za to můžou sami“, ale realita bývá složitější – často se jedná o důsledek dlouhodobé chudoby, slabého vzdělání, rodinného prostředí nebo selhání systému pomoci.

„Hra“ chudoby: zoufalství, které mění pravidla

Stejně jako hráči ve Hře na oliheň přistupují i mnozí lidé v exekuci na podmínky, které by za běžných okolností nikdy neakceptovali. Pracují za minimální mzdu, berou si další nevýhodné půjčky, nechávají se zneužívat lichváři. Není to proto, že by byli nezodpovědní – ale proto, že nemají jinou možnost.

Když vás nikdo nezaměstná kvůli exekuci, když nemáte kde bydlet, když se systém dívá skrz prsty na vaši minulost, přestávají platit běžná pravidla morálky. V tu chvíli už člověk neřeší „správné“ a „špatné“, ale jen „přežít“ nebo „propadnout se ještě hlouběji“.

Sociální vyloučení jako kruh, ze kterého není úniku

V Česku existují lokality, kde se sociální vyloučení předává z generace na generaci. Nejde jen o fyzické místo – jde o stav mysli, kdy lidé přestávají věřit, že by mohli žít jinak. Děti vyrůstající v tomto prostředí často nemají přístup ke kvalitnímu vzdělání, motivaci nebo vzory.

Stát se sice snaží problém řešit – vznikají dluhové poradny, probíhá oddlužení, některé obce zavádějí inkluzivní opatření – ale systém je často pomalý, roztříštěný a těžko dostupný právě těm, kteří ho potřebují nejvíce.

Iluze volby

Stejně jako ve Hře na oliheň je i v našem reálném světě iluze volby jen klamem. Mnoho lidí v exekuci „si může vybrat“, ale žádná z možností není dobrá. Buď přežívat, nebo riskovat. Zůstat v bídě, nebo zkusit něco radikálního – byť i nelegálního.

Když se na ně díváme zvenčí, může nám připadat, že jejich chování je nepochopitelné. Ale jak bychom se rozhodli my, kdybychom byli v jejich kůži?

Zrcadlo, do kterého se nechceme dívat

Hra na oliheň je fikce – ale od reality má blíže, než bychom si přáli. Upozorňuje nás, že společnost, která se dívá na chudobu jako na osobní selhání a nikoli jako na systémový problém, je odsouzena k reprodukci beznaděje.

A pokud chceme, aby „hra“ skončila jinak než smrtí důstojnosti a naděje, musíme změnit pravidla. Ne pro ty, kteří jsou už na vrcholu, ale pro ty, kteří zůstali dole.