Češi a Slováci – bratři, nebo už jen sousedé?

Úvaha o vztazích mezi Čechy a Slováky, rozdílném temperamentu, vnímání minulosti a přetrvávajících stereotypech.

Vztah mezi Čechy a Slováky je zvláštní. Blízký, a přesto napjatý. Sdílíme společnou historii, jazykově si rozumíme, kulturně nejsme daleko – a přesto mezi námi v mnoha ohledech panuje zvláštní napětí. Možná právě proto, že jsme si tak podobní, o to víc vnímáme ty rozdíly.

Češi bývají popisováni jako národ „švejků“. Umíme si dělat legraci ze všeho – i z vlastních problémů. Sklon k ironii, nadhledu a určité vnitřní pohodě je nám vlastní. Nehledáme drama, spíš klid. Věci řešíme tak, aby „byl pokoj“. Jsme sice skeptici, ale málokdy fanatičtí. I když nadáváme, pořád nějak věříme, že „nějak bylo, nějak bude“.

Slováci jsou naopak temperamentnější, východnější. V dobrém i zlém. Jsou hrdější, emotivnější, důraznější. Jejich nacionalismus je mnohem silnější než u nás – a i když je často postaven na pocitu ukřivdění, bývá velmi hlasitý. V diskuzích je cítit větší vášeň, ale také větší neústupnost. A přiznejme si, občas i větší závist.

Mám mezi Slováky spoustu známých. Lidi, které mám rád, s nimiž se směju, pracuju, cestuju. Ale jakmile přijde na debatu o společné minulosti, jako by se ve vzduchu změnila atmosféra. Najednou se z přátelského hovoru stává spor. Slyším, jak jsme je utlačovali, jak jsme žili na jejich úkor, jak jsme bez nich nikdy neměli mít ani metro. Československo? Vykořisťování, ponížení, zneužití. Žádná fakta, žádné širší historické souvislosti, jen emoce a osobní pravdy. Nikdy žádné logické ani faktické výsvětlení. Jen nesmysly.

A pak přijdou hádky o to, kdo „vynalezl“ Kofolu, Tatru nebo Studentskou pečeť. Československo padlo před třiceti lety, ale ve slovensko-českých diskuzích to často vypadá, jako bychom právě včera skončili společnou federaci ve zlém rozvodu, kde si dělíme i hrnce a příbory. Češi to berou s nadhledem a naše bratry spíše provokují, jenže Slováci to berou smrtelně vážně. Je to pro ně skutečně tak důležité?

Často od Slováků slyším i výraz „Pepíci“ – vlastně takové kolektivní označení pro všechny Čechy. V mnoha případech to není myšleno zle, ale z některých diskuzí to zní skoro pohrdavě. A objevuje se tam i argument, který mě zaráží: že Slováci se mají dnes lépe než Češi. Realita je ale jiná – podle dat Eurostatu (2024) činila průměrná hrubá měsíční mzda v Česku zhruba 1 700 eur, zatímco na Slovensku to bylo kolem 1 300 eur. I HDP na obyvatele v paritě kupní síly je v Česku vyšší (CZ: 92 % průměru EU, SK: 74 % – dle Eurostatu 2023). V některých regionech Slovenska je nezaměstnanost i trojnásobná oproti českému průměru. Fakta tedy často říkají něco jiného než emoce v diskuzích a opět si říkám proč?

Zajímavé je sledovat slovenská diskusní fóra nebo komentáře pod zprávami z Česka. Člověk se nestačí divit, jak nás tam někteří vnímají. Tolik urážek, tolik pohrdání, tolik agrese – a přitom tak málo snahy o porozumění. Jako by se všechna frustrace ze složité domácí situace obracela ven, na „těch z Česka“. Přitom mnoho Slováků k nám míří studovat, pracovat i žít. Spoustu mých přátel odjelo na vysokou školu do Česka, nebo pracují v Praze – a jsou nadšení. Nejen z vyšších platů, ale i z větší nabídky možností. A velká část z nich se na Slovensko už nechce vrátit.

Řekl bych, že na Slovensku jsou dnes dvě skupiny lidí. První chápe, že Slovensko má co dohánět. Přemýšlejí, porovnávají, jsou kritičtí – ale objektivní. Často mají v Česku rodinu, příbuzné, děti. A pak je druhá skupina – ta, která vše české odmítá. Popírá fakta, statistiky, historické souvislosti. Neustále nadává na českou politiku a přitom oslavuje tu slovenskou – včetně Roberta Fica. Osobně mám pocit, že za tím není ani tak ideologie, ale spíš závist. A hlavně neschopnost připustit si vlastní chybu. Jakoby platilo: „Vždycky za to může někdo jiný. Ideálně Pepík z Prahy.“

Je tohle nacionalismus, nebo prostě jen hlupáctví?

Abych ale nekončil příliš ostře – pořád věřím, že většina lidí si uvědomuje, jak jsme si blízcí, a že dobré vztahy dělají lidé, ne národy. Pevně věřím, že kdyby bylo potřeba, tak tu jsme jeden pro druhého. Jen potřebujeme víc vzájemného respektu. A možná i trochu toho českého nadhledu. Nedávno jsem v jednom podcastu slyšel nějakého slovenského ekonoma říct zajímavou větu – „Čech jde do restaurace a chová se, jako by měl v kapse jedno euro, i když má tisíc. Slovák má jedno euro, ale chová se, jako by měl tisíc.“ Třeba právě v tom je ten rozdíl.