Anna Hogenová a „žití z pramene“: krásná myšlenka, ale mimo realitu?

Filozofka Anna Hogenová inspiruje tisíce lidí. Její myšlenky jsou hluboké, ale zároveň ve mně vyvolávají spoustu otázek. Co mě na ní fascinuje – a co zneklidňuje?

V poslední době se čím dál víc mluví o filozofce Anně Hogenové a jejím konceptu „žití z pramene“. Chápu, proč ji spousta lidí obdivuje – její přednášky jsou poetické, hluboké, mluví o smyslu života, návratu k sobě, k bytí. Je to všechno hrozně krásné, skoro až spirituální. Jenže zároveň ve mně vyvolává rozporuplné pocity. A taky dost otázek.

Hogenová často varuje před honbou za výkonem, za penězi, před tím, jak se v dnešní době „odcizujeme sami sobě“. Podle ní bychom se měli zastavit, nebýt jen stroje, které plní úkoly, ale začít „žít z pramene“ – tedy ze své vnitřní pravdy, klidu, autenticity. A ano, něco na tom je. Kdo z nás už nezažil pocit vyhoření, prázdnoty nebo nesmyslnosti každodenního shonu?

Jenže problém je, že si nemyslím, že Hogenová chápe, v jaké době opravdu žijeme. Jsem mladý člověk, snažím se být zodpovědný, chci pracovat, mít střechu nad hlavou, jednou třeba rodinu. Ale realita dneška je úplně jiná než v době, kdy Hogenová vyrůstala. Ceny bytů jsou enormní, pracovní trh je nejistý, a když se chci postavit na vlastní nohy, znamená to většinou dřinu, stres a závazky. A tak se ptám – kdo z nás si dnes může dovolit „žít z pramene“? Ne proto, že bychom nechtěli. Ale protože to jednoduše nejde.

Mám pocit, že Hogenová mluví z pozice člověka, který prožil klíčovou část života v socialismu. Měla jistoty – práci, bydlení, relativní stabilitu. Jasně, nebyla to ideální doba, ale v určitých ohledech byla předvídatelnější. Dnes si většina lidí všechno musí tvrdě vydřít. A pak je tu někdo, kdo říká, že bychom měli zpomalit a víc si užívat přítomnost. To se, upřímně, poslouchá dost těžko.

Nechci být nespravedlivý. Hogenová nabízí určitý typ duchovní filozofie, který může být inspirativní. Ale podle mě se často míjí s realitou. Svět potřebuje nejen ty, kdo nás vedou k zamyšlení, ale i ty, kdo rozumí systémovým problémům a tomu, jak žijí běžní lidé dnes. Krásné metafory o bytí nám totiž nájem nezaplatí.

Navíc si myslím, že koncept „nehnat se za penězi“ skvěle funguje – ale především pro ty, kteří už jsou zajištění. Lidé, kteří mají vlastní bydlení, auto, nějaké úspory a třeba i dospělé děti, si mohou dovolit zpomalit. Proč by se dál honili, když už mají základní jistoty vyřešené? Tam pak opravdu dává smysl zaměřit se víc na vnitřní svět, na klid, na bytí „ze sebe“. Takový člověk už nemusí řešit, jestli mu výplata stačí na nájem nebo jestli zvládne zaplatit dětem školku a sobě potraviny.

Ale pro mladé, začínající lidi je ta situace jiná. My se prostě musíme snažit, abychom si vůbec něco vybudovali. A pokud někdo zajištěný přijde s tím, že máme zpomalit a užívat si každodenní chvíle, může to znít až cynicky – ne proto, že by ta myšlenka byla špatná, ale protože není univerzálně dosažitelná.

Někdy mám pocit, že tahle „filozofie klidu“ je dostupná jen pro určitou vrstvu lidí – pro ty, co už si určitý životní běh odžili. Ale co ti, kteří ho teprve běží? Těm pak nezbývá než doufat, že až jednou doběhnou, taky si budou moct říct: „Teď už můžu žít z pramene.“ Jen aby do té doby úplně nevyhořeli.

Takže ano, „žít z pramene“ zní skvěle. Ale dokud ten pramen neteče z vlastní nemovitosti bez hypotéky, ledničky plné jídla a účtu s rezervou na tři měsíce dopředu, tak většina z nás prostě žije z rohlíků v akci a nervů z nedoplatků.

A možná bychom rádi žili víc duchovně, víc přítomně a míň „výkonově“. Jenže ono se to špatně medituje o bytí, když ti do toho tiká upomínka z banky.

Takže paní Hogenová – díky za inspiraci, ale my mladí teď fakt potřebujeme spíš lepší mzdy, dostupné bydlení a psychologa na pojišťovnu. Až tohle všechno budeme mít, tak si klidně sedneme na lavičku a začneme být. Z pramene. Ale zatím musíme běžet. Zcela existenciálně.