Jsi ostudou Vaší země!

sdělil mi jakýsi chlapec, a já se upřímně zamyslel. Jistě, v naší zemi všichni určitě bedlivě sledují životy imigrantů, protože nemají nic jiného na práci.

A teď vážně.

Ona reakce vyplynula z jedné poměrně výbušné diskuse na komunitním foru Pohyby. Věc se má tak, že imigranti žijící v zahraničí, mají tendenci se sdružovat prostřednictvím komunitních diskusních fór, aby se poradili s ostatními imigranty nad nějakou problematikou. A i když se tu a tam v diskusích objeví téma výbušné, výsledkem jsou většinou nicneříkající a pokrytecké plky.

Jednoho dne jsem na foru objevil téma "Proč jste v UK". No, nevím, jak ostatní, ale já se nijak netajím tím, že mým hlavním úmyslem byla snaha o reorganizaci svých dluhů - neboli jinak řečeno, chtěl jsem se dostat k tomu, že své dluhy budu splácet podle svých možností, a nikoliv podle momentální nálady exekutorů, o jejihž metodách práce by se dalo určitě dlouho a živě diskutovat. Povedlo se, a krom toho, že normálně "žiju a dejchám", také splácím dluhy, které jsem spáchal.

Není se tedy co divit, když jsem v onom diskusním tématu objevil reakce, s nimiž si můj mozek tak nějak nevěděl rady - typická reakce byla v duchu "no, chtěl(a) jsem to zkusit, ale je tu hrozně, všechno drahý, mizerná práce, a to počasí, fuj, vlastně už se těším, až se rozhodnu k návratu do Čech, ale ještě chvílí to tu zkusím..." a tak podobně.

Což mne překvapilo. Proč tedy oni diskutující žijou v zemi, ve které se jim nelíbí? A je jedno, kolik a jakých důvodů se kolem toho motá. A proto jsem do pléna prsknul příspěvěk - no pravda, byl to příspěvek úmyslně provokativní, a zněl jednoduše, zhruba asi takto:

"Nechápu. Když se vám v UK nelíbí, tak se sbalte a jeďte zpátky do ČR (SK). Nikdo a nic Vás přeci nenutí absolvovat část Vašeho života v nucené situaci. Já jsem tu prioritně kvůli prachům (dluhy), a sekundárně proto, že život v mojí zemi mě začínal ubíjet - politici si dělaj, co se jim zamane a my nemáme odvahu to změnit. Lidi jsou permanentně nasraný, dávaj to všude a všem najevo, a na obzoru žádná změna. Proto se mi žije v UK dobře a jsem spokojenej, nemám k tý zemi žádnej vztah a proto je mi šumák, co tu dělaj politici a kam tahle země spěje.".

Co se strhlo po té, si možná dokážete, možná nedokážete představit. Pravdou zůstává, že reakce byly vskutku "výživné" a velmi poučné - konec konců odkaz na ono vlákno je součástí, můžete se pokochat výtvory česko-slovenských "boys and girls" sami.

Víte, mě se fakt líbí žít v zemi, kde si nepřipadám jak otravnej hmyz, a útrata tvrdě vydřenejch peněz není martiriem, ježto je okořeněno znuděným, případně nasraným ksichtem paní prodavačky. Nevadí mi dát za kafe v papírovým kelímku na letišti Luton £1.90 - dostanu ho s úsměvem a nějakým tím "příjemným okecáváním" navrch. Skutečnost, že se jedná o kafe šeredně drahý, se v tomto duchu tak nějak vytratí.
Před nedávnem jsem si zaletěl  na krátkou návštěvu domů. Poslední "normální" pocit jsem zažil v letadle Wizzairu, neb obecně je známo, že palubní personál této společnosti je takový "mile a praštěně domácký", což mi vyhovuje, na strojenou exclusivitu lowcost služeb v podobě ČSA nejsem zvědav.

A pak už to šlo jak po másle. Potřebuju koupit cigarety. Relay trafika na Ruzyni. Obchod prázdný, frajer za pultem telefonuje. Hm, spěchám? Ne. Tak počkám. Po asi třech minutách mi došla trpělivost. "Můžu si tady koupit cigarety??" zeptal jsem se dost nahlas. "Miláčku, já ti zavolám pozdějc, musím zase makat..." odtušil dacan. Nepopírám, že mi takový přístup k zákazníkovi vadí, v tomto směru je Anglie neskutečně návyková. No nic, mám půl hoďky, než mne vyzvedne brácha, jdu na kafe - nějaký bar na terminálu sever, ani nestuduju cenu, jen se usadím. Po asi pěti minutách, kdy už se chci zvednout, že  půjdu jinam, dorazí slečna. "Co to bude?" Pozdrav jí asi doma nikdo nenaučil, škoda, bude bez tipu. "Jedno preso, prosím a budu platit kartou, děkuju". "Kafe budete platit kartou? No tak to nevim, se musim zeptat". A odkráčela. Kam? Netuším, na nic jsem nečekal, drapnul jsem kufr a šel pryč. Když si uvědomím, že ono kafe mělo stát 95 Kč - tedy takřka jednou tak drahý, než na Lutonu, je přístup oné osoby dost zarážející. Fofrem jsem se přesunul do budovy hotelu Marriot, je tam restauračka, a levnější. Objednávám si kafe a dodávám, že bych prosil rovnou účet, čekám na auto a budu spěchat. "Maruško, osmnáctka platí", zaječí servírka do ticha restaurace, a já si v tu chvíli vzpomněl, jak se kdysi řvávalo ve čtyřkových knajpách. Ještě, že jsem cestou z terminálu vyzvedl peníze, bůh ví, jak bych dopadl...

Po návratu do UK jsem se začal cítit tak nějak - já ani nevím jak. Lépe? Nejspíš...
Vlastně je to hrozný zjištění. V cizí zemi se cítím líp, než v té, kde jsem se narodil. Je to šílený, ale bohužel - je to tak.

P.S.: O naší "české zamrzlosti" vypovídá i skutečnost, že tenhle redakční systém jede už nějaký ten rok, a přes to není iDnes schopna zprovoznit funkčnost tagů italic v editoru článků. Dobré ránko, soudruzi!