Potřebujeme ještě náboženství?

Náboženství je téma, které opravdu málokoho nechává úplně chladným. Proto si o něm často a rád povídám.

Fenomén náboženství pro mě byl v životě vždy důležitý. Vždy mi přišlo, že cesta ke štěstí vede skrz nějaké duchovní učení. A taky mě to bavilo. Zároveň mě zajímalo, jestli dnes může duchovní život v naší společnosti být něco víc, než nesrozumitelný pozůstatek minulosti, kterému se lidé věnují když už, tak hlavně kvůli rodinné tradici.

Pro některé lidi je to též ožehavé téma, protože buď nějaké náboženství vyznávají tím stylem, že pro ně představuje baštu před zlým okolním světem, nebo naopak z různých důvodů nějaké náboženství nesnáší. Tento emotivní styl je mi cizí, můj přístup je spíš hledání toho, co funguje jako cesta ke štěstí, klidně hledání spolu s ostatními.

Je třeba říct, že minimálně v minulosti hrálo pro lidi náboženství důležitou stabilizační úlohu. Někdo může mluvit o "opiu lidstva", ale nechtěli a nepotřebovali obyčejní lidé takové opium? Například když žijete někdy ve středověku, kdy nevíte, jak vznikají nemoci nebo co jsou to blesky, většina vašich dětí umře nejpozději v dětském věku (a občas vy při porodu) a sem tam přijde nějaký ten mor nebo válka, aby vykosil/a třeba pětinu obyvatel, tak se vám nějaké to vysvětlení smyslu toho všeho prostě hodí. Podstatně přispěje k vašemu štěstí, nebo vám spíš pomůže nezbláznit se z toho všeho. A i tehdy existovala cesta pro zvídavější jedince, různé poustevnictví, mysticismus apod. Otázkou ovšem zůstává, jaká je úloha náboženství dnes, v době, kdy o něj prostě většina lidí zájem nemá. (Alespoň u nás.)

Jednak je na místě se zeptat, jestli klesla poptávka po štěstí a smyslu, nebo jestli místo náboženství zaplnilo jen něco jiného. Určitě klesla úloha náboženství coby vysvětlovatele okolního světa, tu převzala věda. Dále je třeba říci, že žijeme v relativním blahobytu, který může nutkání k metafyzickým otázkám poněkud tlumit. Ale nakonec tu přeci jen zbývá oblast, kterou věda ani blahobyt zaplnit nemůžou. Ani s tím vším totiž náš život nemusí být šťastný, ba dokonce může být i velmi nešťastný. Částečně může pomoci psychologie, ale je otázka, do jaké jde hloubky, asi záleží na individuálním přístupu odborníka. A přece jen si myslím, že náboženství v celé jeho šíří psychologie nahradit nemůže. Náboženství představují komplexní pohled na život a nabízí i důležitý sociální aspekt.

Lidé tedy hledají jednotlivě a často se uchylují k různým východním učením, která působí exoticky a nenesou si (z našeho hlediska) žádnou historickou zátěž. Kromě křesťanského prostředí jsem poznal i prostředí západního buddhismu a též krátce i moderního pohanství. Kdybych teď napsal, že je z čeho vybírat, vypadal bych jako někdo, kro prezentuje duchovní směry jak housky na krámě, na druhou stranu když jste v situaci, kdy hledáte, tak prostě chcete poznat různé směry a učení. Zároveň tím nechci říct, že se každý má věnovat nějaké formě duchovního života, ale spíš, že může :-) Pro mě osobně je to důležitá potřeba a předpokládám ji do nějaké míry i u ostatních, i když různí lidé se k těmto tématům třeba dostávají v různém věku a někdo možná opravdu nikdy.

Když teď píšu náboženství, mám na mysli jakoukoli formu duchovního života, i když ta organizovaná má podle mě podstatný benefit ve formě kontaktu s podobně smýšlejícími lidmi. Pro mě osobně duchovní život představuje nejen rituály, ale i (a především) přesažení běžného denního snažení, kdy svému životu dáváme i jiný smysl, než je ten "prvoplánový". Je to pro mě něco, co by mělo mé okolí spíš inspirovat, než znervózňovat :-) Určitě nepovažuji za cíl duchovního života někoho předělávat, posuzovat nebo se pomocí takového života vyhýbat nějakým životním úkolům. (Nicméně každému, kdo se zabývá duchovním životem, tohle všechno hrozí.) Smysl duchovního života vidím v dosažení štěstí, a to tady a teď. Mám vysoké nároky. Pokud mi přijde, že nějaké náboženství/učení k tomuto cíli nevede, příslušnému bohu zamávám a jdu o dům dál. Je to trochu "uživatelský" přístup, ale proč ne? Jestli nám nejde o otázku našeho štěstí, tak o co potom? Sám jsem nakonec zůstal u theravádového buddhismu. Ze všech buddhismů mi přišel nejméně komplikovaný (jsem jednoduchý člověk) a zároveň buddhismus jako takový celý stojí na otázce, jak uniknout utrpení. Žádný přímější přístup k otázce štěstí jsem zatím nenašel. Toto učení mě inspirovalo k cestě za štěstím takovým způsobem, který bych nikdy sám nevymyslel. Ohledně ostatních lidí nemám ambice nikoho měnit, rád si poslechnu nenásilně (!!) podanou jinou náboženskou zkušenost ostatních, rád toto téma sdílím tam, kde je zájem a raduji se z přítomnosti dalších buddhistů. Skrz všímavost k tělu a mysli buddhismus obsahuje i výše zmíněné přesažení každodenních aktivit, kdy jednoduše řečeno nejde jen o to, "co" děláme, ale i "jak" to děláme.

Na začátku jsem zmínil otázku, jestli tradiční náboženství mohou přežít v moderním světě. Asi by se o tom daly psát knihy, ale stručně - myslím si, že ne. Jejich jazyk a forma jsou natolik svázané s minulostí (jak často se někomu klaníte nebo nosíte obřadní roucha?), že moderní člověk se s nimi nedokáže ztotožnit. To není chyba náboženství ani moderního člověka, to je záležitost obecného vývoje, řečeno s Buddhou záležitost pomíjivosti. Z tohoto soudu nevyjímám ani buddhismus samotný! Ano, viděl jsem na vlastní oči velmi zbožné mladé křesťany, muslimy, buddhisty i hinduisty. Tito lidé bezpochyby ponesou prapor svých vyznání ještě hodně dlouho. Přesto se domnívám, že obecná víra v rituál je nesena tradicí, která prostě léty ztrácí sílu, tím, jak ztrácí kontakt s moderním životním stylem. Nově zakořenit může snad jedině ve specifických podmínkách, kde jediná konkurence je válka, bída a obecný úpadek. Zároveň mi přijdou úsměvné názory některých zejména starších lidí, že úpadkem víry by se měl zastavit i vývoj společnosti. Škoda, že nepodávají žádné důkazy, ve skutečnosti vývoj znamená průběžné zanikání starého a vznikání nového. Pro toho, kdo se upnul na ono staré, může být ovšem toto tvrzení nepřijatelné.

Co ale zůstane, bude obecná touha po štěstí a smyslu. Na ni odpoví to, co vznikne na troskách tradičních náboženství, případně snad i něco nového, co dokáže poskytovat kvalitativně minimálně stejně odpovědi. Nedokážu říci, co přesně to bude, odpověď snad může naznačit nedogmatický přístup k současným náboženstvím. Konec konců, být šťastný tady a teď je hlavním úkolem každého z nás :-)