Jsme západ nebo východ?

Na klišé o prozápadním směřování nebo o vzestupu Východu jsme někdy narazili asi všichni. Kam by mělo směřovat Česko?

Názor na to mají mnozí. Když projdeme politické strany, snadno je zařadíme tam či onam. Podobně to nejspíš bude i u mnoha lidí, které známe. A kam tedy patříme? Ve skutečnosti neexistuje snadná odpověď. Pro „Západ“ i „Východ“ by se dalo najít dost argumentů.

Někdo by mohl poukazovat na náš slovanský původ a nedávnou historickou zkušenost a směrovat nás k Východu. To by ale byl povrchní pohled, kulturně máme mnohem víc společného se Západem a hlavně je nebezpečné spojovat se se zaostalými autoritářskými zeměmi, pokud tyto jsou příliš blízko a příliš silné. Ignorovat hrozbu plynoucí ze současné situace na Východě by bylo čirým bláznovstvím. Mnozí to přesto dělají. Zastávají se Ruska, aniž by o něm příliš věděli, nedej bože aby tam někdy byli. To, co je pohání, je totiž odpor vůči Západu. Je těžké odpustit všem těm Němcům a Rakušanům, že jsou o tolik bohatší než my, dokonce aniž by se nějak viditelně dřeli. Jistě nás vykořisťují, lumpové! Navíc ten, kdo se dívá na lidi z chudších zemi shora, takový přístup sám podvědomě očekává od těch bohatších vůči sobě. A proto je mít rád rozhodně nemůže. A aby se jim pořádně pomstil, začne sympatizovat s východními autoritáři. Bohužel takový člověk se pomstí hlavně své zemi a sobě, aniž by za to ovšem kdy převzal odpovědnost.

„Slušní lidé“ poukážou na naši orientaci na Západ. Ale ani tam není vše tak jednoduché. Z hlediska mentality se minimálně od éry studené války od západní Evropy odlišujeme. Máme jinou nedávnou historickou zkušenost i jiné cíle. Zatímco my chceme ekonomicky dohnat bohatší země, oni chtějí zachránit svět pomoci zeleného údělu či přijímání migrantů. Zároveň se západ během studené války nějak zformoval, zatímco my jsme přibyli po její faktické prohře jako chudý příbuzný. Vzali nás, ale určitě ne proto, že by nás k něčemu potřebovali. V kvalitě života, od potravin přes mzdy až po národní hrdost a slavnou minulost prostě Západ nejsme. (Všimli jste si, jak v takovém Řecku na každém kroku vlaje národní vlajka? A ta jejich zmrzlina! Takovou si v Česku nedáte, a když, tak pořádně předraženou.) Nalhávat si opak je stejně zbytečné jako trvat na označení „střední Evropa“, i když si nás pro své účely stejně každý zařadí na východ.

Co tedy jsme? Těžko říct. Možná bychom se, místo cpaní se na západ, neměli bát přihlásit k východu – ale ne k východním autokraciím. Každopádně je třeba dívat se na věci racionálně a bez sentimentu. Dělat to, co je pro nás prospěšné, nesnažit se za každou cenu patřit tam či onam. Místo dojmů spíš víc počítat. Nepodloženou nabubřelost nahradit skromností - jak vzácná to vlastnost. Rozvíjet to, v čem jsme dobří a uznat, že ostatní jsou dobří zase v něčem jiném. Být ať už Západ nebo Východ, ale na jasné cestě k úspěchu.