Upálení na Rudém náměstí

Současný ruský spisovatel, satirik a publicista Viktor Šenderovič s jistou mírou provokativní literární nadsázky říká, že Moskva je jediným městem na světě, které má hřbitov vrahů, a to dokonce v samotném centru.

Současný ruský spisovatel, satirik a publicista Viktor Anatoljevič Šenderovič s jistou mírou provokativní literární nadsázky říkává, že Moskva je jediným městem na světě, které má hřbitov vrahů, a to dokonce v samotném centru. Samozřejmě většinu z nyní celkem 214 osob pohřbených u kremelské zdi na moskevském Rudém náměstí, které má Šenderovič na mysli, nelze považovat za vrahy. Přesto je jich mezi nimi dost na to, aby si toto místo plně zasloužilo označení „hřbitov vrahů“.

Makabrózní historie hlavního moskevského náměstí ovšem sahá do mnohem vzdálenější budoucnosti, přinejmenším do časů zakladatele Ruského impéria cara Petra I. Velikého (1672-1725, vládl v letech 1689-1725):

V roce 1712 bylo v Moskvě na základě udání započato vyšetřování skupiny ruských protestantů luteránského zaměření kolem lékárníka Dmitrije Tveritinova (1667-1741). K členům protestantského kroužku patřili místní řemeslníci, kupci, úředníci a také někteří studenti první ruské vysoké školy – moskevské Slovansko-řecko-latinské akademie. Členové kroužku popírali v duchu Lutherova učení církevní hierarchii a odmítali některé církevní obřady. Tím fakticky ohrožovali autoritu ruské pravoslavné církve.

Případ spadal sice do působnosti státní tajné kanceláře, která vznikla v Rusku koncem 17. století jako hlavní státní orgán pro stíhání politických kauz, avšak vyšetřování luteránského kroužku probíhalo od počátku pod velkým tlakem pravoslavné církve, zejména jejího hlavního představitele patriarchy Stefana Javorského (1658-1722). Ten se snažil dát případu širokou publicitu a roku 1713 dosáhl zatčení některých členů kroužku, včetně samotného Tveritinova, a jejich předání do soudní pravomoci pravoslavné církve. Poté patriarcha požadoval, aby byli členové kroužku odsouzeni k smrti jako heretici (kacíři),

  Postup patriarchy vyvolal jistou nevoli světské moci a dostal do značně choulostivé situace samotného cara. Petr I. totiž německé luterány, kteří v průběhu jeho reforem přicházeli v hojném počtu do ruských měst jako „západní specialisté“, do značné míry toleroval.  Na druhé straně si car nemohl zcela znepřátelit patriarchu Stefana, na kterého osobně vsadil v roce 1700 při zahájení své reformy pravoslavné církve. Stefan se mu jevil jako člověk se západním, převážně latinským vzděláním, který neměl vazby na špičky moskevského duchovenstva. Nový patriarcha, který byl původně nadějí stoupenců progresívní linie v pravoslavné církvi, se však časem ukázal jako příliš konzervativní a postupně se sblížil se zastánci starých pořádků. Petra I. podporoval jen po dobu, kdy válčil na západě proti Švédům, prováděl politické reformy a šířil osvětu.

Car zasáhl do případu Tveritinovova kroužku zřejmě až ve chvíli, kdy hrozilo, že patriarcha obviní z podpory Lutherova učení i jeho. Případ odňal z pravomoci moskevského církevního soudu a předal jej do St. Peterburgu, kde měl heretiky soudit světský soud. Ten se spokojil s tím, že luteránští volnomyšlenkáři před ním odvolali své učení. Členové kroužku byli poté posláni do Moskvy a bylo nařízeno, aby byli přijati zpět do lůna pravoslavné církve. Patriarcha však nařízení neuposlechl a pokračoval v pronásledování údajných heretiků. Roku 1714 dal všechny do klatby.

Jediným členem luteránského kroužku, který neodvolal své dosavadní názory, byl Tveritinovův bratranec, holič a lazebník Foma Ivanov. Ten byl jako kacíř roku 1714 upálen na hranici na Rudém náměstí.

Církevní klatbu zrušil nakonec roku 1717 car Petr, jenž však zároveň většinu členů kroužku poslal „na službu“, tedy pod dohled různých vyšších hodnostářů církve. To byl tehdy v Rusku obvyklý trest pro osoby, které odpadly od pravoslavné víry. Samotný Dmitrij Tveritinov dopadl lépe: Roku 1718 byl zproštěn obvinění a znovu přijat do pravoslavné církve.

Patriarcha Stefan sepsal roku 1718 pod dojmem střetu s Tveritinovovým kroužkem polemicko-dogmatický spis „Kámen víry. Pravoslavným svaté církve synům k jejich upevnění a duchovnímu stvoření“ (?????? ????. ???????????? ?????? ?????? ????? ?? ??????????? ? ???????? ?????????). Jeho vydání tiskem však car zakázal a spis vyšel až po carově i autorově smrti roku 1728. Poté začal „Kámen víry“ žít vlastním životem a třebaže vyvolal značnou nevoli mezi luterány jak v Rusku, tak i v Německu, byl vydáván až do poloviny 19. století.

Tveritinovova kauza vedla nakonec k úplné roztržce mezi Petrem I. a patriarchou Stefanem. V květnu 1718 nařídil car patriarchovi, aby přijel do St. Peterburgu. Zde jej držel téměř do jeho smrti roku 1722, čímž jej zároveň zbavil zbytku jeho moci. Tento krok umožnil Petrovi roku 1721 dovršit bez účasti patriarchy církevní reformu, jejímž konečným výsledkem bylo úplné podřízení pravoslavné církve ruskému státu.

Navzdory některým dosud panujícím představám se tedy nejen v západní, jižní a střední Evropě, nýbrž i v Rusku se upalovali kacíři a kouzelníci. A dělo se tak dokonce i přímo na moskevském Rudém náměstí…