Nikolaj Erdman aneb ruské i české paradoxy

Před 50 lety zemřel v Moskvě významný ruský dramatik a satirik Nikolaj Erdman. V naší zemi ho zná dnes patrně málokdo, třebaže je mimo jiné i jedním z autorů u nás daleko nejznámějšího ruského uměleckého díla - pohádky "Mrazík".

Před 50 lety, 10. srpna 1970, zemřel v Moskvě ve věku nedožitých sedmdesáti let dramatik a filmový scénárista Nikolaj Robertovič Erdman. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších ruských dramatiků 20. století a jako satirikovi mu mnozí literární historikové a teatrologové připisují totéž postavení, jaké zaujímá v dějinách ruského dramatu 19. století Nikolaj Vasiljevič Gogol. Přestože Nikolaj Erdman není už od druhé poloviny 80. let zakázaným (či velmi nežádoucím) dramatikem, jeho jméno u nás znají patrně jen někteří pravidelní návštěvníci divadel a ti, kteří zajímají o ruskou literaturu či moderní ruské drama. Je tomu tak přesto, že Nikolaj Erdman je spoluautorem u nás daleko nejpopulárnějšího ruského audiovizuálního a vlastně i uměleckého díla. Dá se říci dokonce kultovního díla, které u nás znají takřka všichni, od seniorů přes příslušníky střední generace až po školní a předškolní děti. Erdman je totiž autorem scénáře pohádky „Mrazík“.

Básník Michail Davidovič Volpin (1902-1988), uváděný jako druhý spoluautor „Mrazíka“, doplnil k Erdmanovu scénáři texty písní. S Volpinem se Erdman seznámil již v první polovině 20. let. Scénáristickou dvojici, v níž se Volpin specializoval především na básnické a písňové texty, s ním vytvořil nedlouho před válkou.

Nikolaj Erdman se narodil 3., resp. 16. listopadu 1900 v Moskvě v rodině účetního textilní továrny. Jeho matka pocházela z židovské rodiny, ale konvertovala k pravoslaví. Erdman absolvoval v rodném městě obchodní učiliště a v letech 1919-1920 sloužil v Rudé armádě. Díky svému staršímu bratrovi, divadelníkovi Borisi Erdmanovi (1899-1960), pronikl již na počátku 20. let do moskevských uměleckých kruhů. Publikoval básně, psal texty pro kabarety a začal spolupracovat s moskevskými divadly.

Pronikavého úspěchu dosáhl Erdman již jednou ze svých prvních divadelních her, satirickou komedií „Mandát“. Ta měla premiéru na jaře 1925 v moskevském divadle Vsevoloda Mejercholda (1874-1940) a v následujících dvou letech byla úspěšně uvedena v řadě dalších divadel po celém Sovětském svazu. V roce 1927 byl „Mandát“ uveden v Berlíně.

Zatímco hra „Mandát“ se – kromě nesporné kvality - nijak výrazně nevymykala z kontextu sovětské divadelní satiry 20. let, podstatně jinak tomu bylo u Erdmanovy druhé hry, satirické černé komedie „Sebevrah“ z roku 1928. I tuto hru zamýšlel inscenovat ve svém divadle V. Mejerchold, ale její uvedení bylo zakázáno. Mejerchold dosáhl počátkem 30. let po několikaletém snažení povolení k inscenaci Erdmanovy hry a nazkoušel ji. Na jaře 1932 byl však „Sebevrah“ při generální zkoušce definitivně zakázán.

Mezitím se Erdman začal více věnovat psaní filmových scénářů. Je velkým paradoxem, že na divácky nejúspěšnějším titulu své předválečné scénáristické filmografie, muzikálové komedii „??????? ??????“ (1933) (do československých kin se dostala mnohem později pod názvem „Celý svět se směje“), se Erdman podílel jen z malé části. Erdman byl v titulcích zmíněného muzikálu uveden jako autor scénáře namísto populárního zpěváka a herce Leonida Utjosova (1895-1982). Ten se v době uvedení muzikálu nacházel v dočasné nemilosti, takže mohl sice ve filmu hrát a zpívat, ale nesměl být uveden v titulcích jako autor scénáře.

V mnohem větší nepřízni sovětského režimu se však záhy poté ocitl Erdman. Krátce po premiéře výše zmiňovaného muzikálu byly spolu s jeho dalším spoluscénáristou Vladimírem Massem (1896-1979) zatčen. Důvodem zatčení byly u nich nalezené ostře politické, údajně protisovětské verše a parodie. Jména obou scénáristů byla z titulků muzikálu odstraněna. Bylo také zakázáno uvádění hry „Mandát“.

Erdman dopadl na tu dobu celkem dobře: Byl na podzim 1933 odsouzen ke třem letům vyhnanství a poslán na Sibiř, do města Jenisejsk. Díky intervenci své milenky, herečky Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT) Angeliny Stěpanovové (1905-2000) mu bylo v roce 1934 změněno místo jeho sibiřského vyhnanství na mnohem větší a pohostinnější Tomsk. Samotná Stěpanovová však svůj vztah s Erdmanem ukončila a záhy se provdala za perspektivního představitele sovětského „socialistického realismu“ – spisovatele Alexandra Fadějeva, pozdějšího autora románu „Mladá garda“ a poválečného generálního tajemníka sovětského Svazu spisovatelů. Stalinista Fadějev spáchal sebevraždu v květnu 1956. Stalo se tak krátce po 20. sjezdu sovětské komunistické strany, kde byly odhaleny Stalinovy zločiny a kde samotný Fadějev byl podroben likvidační kritice.

V roce 1936, po ukončení vyhnanství, byl Erdmanovi zakázán pobyt v Moskvě a v dalších větších městech. Usadil se proto v podmoskevském městě Kalinin (nyní opět Tver) a později vystřídal ještě několik míst pobytu.

Koncem 30. let bylo Erdmanovi umožněno se vrátit zásluhou filmového režiséra Grigorije Alexandrova (1903-1983) alespoň k práci scénáristy a vytvořil scénáristickou dvojici s výše zmíněným Michailem Volpinem. Tato dvojice přetrvala po následující tři desetiletí. Jejich první společnou prací byla hudební komedie „Volha-Volha“ („?????-?????“) (1938). Ze strany Alexandrova bylo nesporně velkým projevem odvahy, že v době kulminujícího stalinského „Velkého teroru“ umožnil Erdmanovi a Volpinovi návrat k umělecké práci. Volpin byl totiž zatčen ve stejné době jako Erdman na základě udání, že píše a v soukromí předčítá protisovětské satirické texty. Později byl obviněn také z pokusu o atentát na Stalina. Počátkem roku 1934 Volpina odsoudili na pět let. Více než tři roky strávil v gulagu na severu Ruska a byl předčasně propuštěn na jaře 1937.

Stalinský režim obrátil k Erdmanovi (a Volpinovi) - paradoxně a nečekaně – svou mnohem usměvavější tvář v roce 1941, kdy film „Volha-Volha“ obdržel Stalinovu cenu. Tato okolnost umožnila Erdmanovi se poté vcelku nerušeně věnovat práci filmového scénáristy. Výsledkem této činnosti bylo i několik filmových pohádek, včetně „Mrazíka“ („???????“ - 1964).

O návrat k působení v divadle se Erdman pokusil na začátku války, kdy se připojil k MCHATu, který byl tehdy evakuován z Moskvy do Saratova. Tehdy mu ovšem v dalším působení v MCHATu zabránil osobně tehdejší všemocný komisař státní bezpečnosti Lavrentij Berija.

V 60. letech byl Erdman jednou z osobností, která stála u počátků později světově proslulého moskevského Divadla na Tagance. Podle jedné z tradovaných legend to byl právě Erdman, který hlavnímu režisérovi a zakladateli tohoto divadla Juriji Petrovičovi Ljubimovovi (1917-2014) doporučil angažmá Vladimira Vysockého (1938-1980). V každém případě se Vysockij vždy vyjadřoval o Erdmanovi s velkou úctou. Jejím výrazem bylo i to, že Vysockij Erdmana občas dokonce na svých vystoupeních imitoval, což jinak dělal zřídkakdy (zde v písni k šedesátinám J. Ljubimova v čase 1:05: https://www.youtube.com/watch?v=DoFjtfL77-M). V každém případě se Erdman v roce 1967 v Divadle na Tagance autorsky podílel na inscenaci „Pugačov“ podle stejnojmenné poemy Sergeje Jesenina. Erdman, jenž se s Jeseninem v mládí přátelil, napsal k inscenaci intermezza (zde v Erdmannově podání: https://www.youtube.com/watch?v=hURi_SIVaoM&t=42s). Vysockij vytvořil v této inscenaci výraznou a interpretačně vděčnou roli uprchlého trestance Chlopuši (https://www.youtube.com/watch?v=GjoZdZuH3pw), jejíž součástí byl i působivý monolog (https://www.youtube.com/watch?v=-C8YWJ-gFnk).

Erdmanovy hry „Mandát“ a „Sebevrah“ byly v poválečném Sovětském svazu zakázány. Na tomto stavu nic nezměnilo dokonce ani chruščovovské oteplení na konci 50. a v první polovině 60. let. Prolomit ledy tohoto zákazu se v roce 1982 odvážně, záslužně a na krátký čas i úspěšně pokusil hlavní režisér Moskevského divadla satiry, tehdy již národní umělec SSSR Valentin Pluček (1909-2002), který inscenoval hru „Sebevrah“. Zákaz Plučekovy inscenace přišel nedlouho po premiéře.

Erdmanovy hry byly zakázány - od Stalinových časů až do Gorbačovovy perestrojky a glasnosti - také v zemích sovětského bloku. Tento zákaz byl porušen (pokud je mi známo) pouze v Československu na počátku 70. let, kdy hru „Mandát“ (pod názvem „Mandát aneb Z čeho budeme živi“) uvedlo - v pozdním dozvuku kulturního uvolnění 60. let – Satirické divadlo Večerní Brno v překladu Aleny Morávkové; premiéra proběhla 24. června 1971, tedy jen necelý rok po smrti autora. Do filmové podoby byla Erdmanova hra, konkrétně „Sebevrah“ poprvé převedena roku 1972, v jugoslávském (srbském) televizním filmu „Samoubica“.

V Erdmanově rodné zemi byly jeho hry povoleny v průběhu perestrojky ve druhé polovině 80. let a od té doby jsou hojně inscenovány. To se týká nejen Erdmanových dvou nejprosluších satir, ale i jeho dalších prací pro divadlo, např. jeho úpravy libreta operety Johanna Strausse (syna) „Netopýr“ (rusky: „??????? ????“). V roce 1990 uvedl satiru „Sebevrah“ také Jurij Ljubimov na prknech Divadla na Tagance. V tomtéž roce zfilmoval „Sebevraha“ ruský režisér Valerij Pendrakovskij.

V Československu uvedlo poprvé Erdmanova „Sebevraha“ (stejně jako dříve „Mandát“) Satirické divadlo Večerní Brno, opět v překladu Aleny Morávkové; československá premiéra proběhla 22. října 1987. Nedlouho poté, v březnu 1988, měl „Sebevrah“ premiéru pražském Studiu Ypsilon, a to v překladu Jana Zábrany a v režii Jana Schmida. V titulní roli Podsekalnikova exceloval Oldřich Kaiser. Sluší se doplnit, že pražská premiéra „Mandátu“ se proběhla v listopadu 1987: Tehdy jej – překvapivě – uvedlo Divadlo E. F. Buriana, v té době patrně divácky nejméně oblíbené pražské divadlo, v režii Jiřího Fréhara a s Michalem Pavlatou v hlavní roli. Poměrně odvážná dramaturgie Divadla E. F. Buriana, vedeného přesvědčeným komunistou Josefem Větrovcem, ve druhé polovině 80. let a vše, co se prý v jejím pozadí (podle kolujících fám) odehrávalo, se snad časem stane objektem soustavnějšího badatelské zájmu českých divadelních historiků, když už příliš nepronikla do hereckých memoárů…

Po roce 1990 jsou hry N. Erdmana uváděny na českých jevištích poměrně sporadicky. Lze zaznamenat pouze pět inscenací „Sebevraha“ a jedinou inscenaci „Mandátu“, navíc jako studentského představení na scéně Janáčkovy akademie múzických umění v Brně (2009). V našem hlavním městě uvedla „Sebevraha“ po více než dvaceti letech, roku 2012 Městská divadla pražská v divadle Rokoko, a to v poměrně zdařilé inscenaci režiséra Ondřeje Zajíce, ve které se titulní role solidně zhostil Jiří Hána.

To, že je Erdman také autorem „Mrazíka“, připomněla inscenace, kterou připravil známý, u nás po desetiletí působící ruský režisér Jurij Galin v litvínovském Docela velkém divadle. Galin zde „Pohádku o Mrazíkovi“ uvedl v novém překladu, který pořídil se svou manželkou Janou, jako dětské představení v roce 1997.