Kolyma – vlast jejich strachu

Musím pogratulovat ruskému novináři a youtuberovi Juriji Duďovi k jeho působivému dokumentu „Kolyma - vlast našeho strachu“. Tento dokument dosáhl dvanáct dnů po uveřejnění přes 11 a půl milionu zhlédnutí na Youtube.

Musím pogratulovat ruskému novináři a youtuberovi Juriji Alexandrovičovi Duďovi (nar. 1986) k jeho působivému dokumentu „Kolyma - vlast našeho strachu“, pojatému trochu jako cestopis (https://www.youtube.com/watch?v=oo1WouI38rQ&fbclid=IwAR09NQaHpGUp-Juz0ijZ3QVBI5xYUD94-JABnuEf_QpbnqdyJlEK--r-7Cs). Na adresu dokumentu by bylo možné hýřit přečetnými a rozličnými superlativy. Stačí však uvést, že více než dvouhodinový dokument měl 12 dnů po uveřejnění přes 11 a půl milionu zhlédnutí na Youtube. Obávám se nicméně, že jedinec, který, čertvíproč, který už řadu let dělá programového ředitele veřejnoprávní České televize a který před časem zakoupil a nechal odvysílat tendenční oficiózní ruský dokument pokoušející se ospravedlnit masového vraha jménem Lavrentij Berija, Duďův film nikdy nekoupí.

Na začátku uvádí Jurij Duď dva důvody, proč se rozhodl natočit tento svůj dokument: 1) Podle sociologického výzkumu provedeného v říjnu 2018 téměř polovina mladých lidí v Rusku ve věku od 18 do 24 let nikdy neslyšela o stalinských perzekucích; 2) „Celý svůj život jsem slyšel od rodičů: ,Buď opatrný, nepřitahuj zbytečnou pozornost, nevyčuhuj, jsme úplně obyčejní lidé - na nás nezáleží.´ Moji rodiče jsou skvělí lidé a šíleně je miluju. Ale oni tohle všechno říkají po desetiletí. Dokonce i v situacích, kde se to příčí zdravému rozumu, kde se porušuje spravedlnost a kde máme naprostou pravdu. Vždycky jsem přemýšlel o tom: Odkud se bere u starší generace tenhle STRACH, tahle snaha natírat všechno šedivou barvou? Proč se bojí, že dokonce i za minimální odvahu určitě přijde trest? Moje hypotéza je: Tímhle strachem jsme byli nakaženi v první polovině minulého století a skrze generace dorazil až k nám.“

Dokument je velmi podnětný a mnohostranný. Ukazuje četné historické i současné paradoxy. Na tomto místě se proto musím omezit jen na několik spíše osobních glos a výrazných reflexí, k nimž mne Duďův dokument inspiroval:

V čase 1:30.10 se mluví o současných diskusích ohledně přejmenování magadanského letiště Sokol na Letiště Vladimira Vysockého. Toto přejmenování prosazuje Vysockého blízký přítel, geolog, podnikatel a také někdejší dlouholetý politický vězeň, Vadim Tumanov (nar. 1927). Je nesporné, že Vysockij věnoval nemalou část svého díla stalinským represím a také přímo stalinským lágrům a že Magadan se objevil v několika jeho písních (navíc v době, kdy jakákoli zmínka o „hlavním městě kolymského kraje“ byla oficiálně považována za nežádoucí). Navzdory mé obrovské úctě k Vysockému si myslím, že má-li být magadanské letiště po někom pojmenováno, pak po Varlamu Tichonovičovi Šalamovovi (1907-1982), autorovi "Kolymských povídek". Ten je koneckonců v závěru dokumentu také po zásluze zmíněn (v čase 2:11:10).

V čase 1:45:00 a následujících jsou vyjádřeny názory lidí, z nichž všichni o Kolymě a stalinských perzekucích hodně vědí, na osobu Josifa Stalina. Vyjádřené názory se dotýkají obou krajností: Podle moskevského divadelníka Jefima Šifrina (nar. 1956), v Magadanu narozeného syna politického vězně, bylo jméno Stalin v jeho rodině sprostým slovem, které se nepoužívalo. Pracovnice magadanského muzea, dcera politického vězně, má naproti tomu skvělý vztah ke Stalinovi. Zarážející jsou velmi pozitivní vyjádření o Stalinovi z úst lékařky prof. Natálie Sergejevny Koroljovové (nar. 1935), dcery tvůrce sovětského raketového programu Sergeje Pavloviče Koroljova (1907-1966). Koroljov (jak v dokumentu sama líčí sama jeho dcera) nebyl v roce 1939 na Kolymě zavražděn jen shodou velmi šťastných okolností a zemřel předčasně zřejmě i následkem vážného poranění, které tam utrpěl. Koroljovová se přesto v závěru dokumentu při vzpomínce na své „světlé“ mládí za Stalina téměř rozpláče (čas 2:13:10).

Tento přetrvávající tragický styl myšlení a obsah vědomí některých lidí v Sovětském svazu, zděděný z doby stalinismu, postihl v roce 1968, tedy ještě před vydáním Solženicynova „Souostroví Gulag“ a dávno před uveřejněním výstupů komise Alexandra Jakovleva, Vladimir Vysockij: Ve své slavné písni „Lázeň do běla“ (https://www.youtube.com/watch?v=-o26XOUBb-E) zpíval o tom, jak si vězni Gulagu ve své bezmezné víře nechávali na prsa vytetovat profil Stalina, „aby ON slyšel, jak pukají srdce“. Na druhé straně se někteří bývalí vězňové Gulagu dokázali této víře ve Stalina i mýtům a frázím s ním spojeným vysmát už v polovině 50. let, jako to učinil ruský spisovatel a satirik Juz Aleškovskij (nar. 1929) v záhy zlidovělé písni „Soudruhu Staline“. Tato píseň působila velmi osvobozujícím dojmem i po bezmála půlstoletí – zde v podání samotného autora před publikem: https://www.youtube.com/watch?v=g1Yy66rAjyc&t=37s.

V diskusi s vlastivědným badatelem, který celý život sbírá dokumenty a artefakty k dějinám pracovních lágrů na Kolymě, v sobě Duď nedokázal zapřít kriticky myslícího a argumentujícího novináře, a badatelovy argumenty na obhajobu Stalina (typu „Stalin chodil celý život v tvrdých, obnošených holínkách a v plášti“) zareagoval, že je to mýtus („on žil velmi luxusně“), čímž dotyčného badatele uvedl do značných rozpaků (1:50:40).

V čase 2:00:30 jsou ukázány Stalinem vlastnoručně podepsané a upravované seznamy osob, odsouzených k smrti - nikdo nemůže tvrdit, že Stalin nevěděl. Věděl o všem.

Film je určen zřejmě v první řadě pro Duďovy vrstevníky a mladší vrstevníky. Proto jsou v častých titulcích hojně přibližovány osoby a vysvětlovány věci, které jsou starší generaci občanů Ruska a zemí bývalého Sovětského svazu dobře známy. To může působit poněkud polopaticky, ale za daného stavu věcí a znalostí je to zřejmě nezbytné.

V každém případě Duďův excelentní dokument přináší velmi potěšitelnou zprávu o tom, že i v nejmladší generaci ruské inteligence existují lidé, kteří se dokáží podívat na svou minulost a současnost ostře kriticky a předložit veřejnosti výstižný a - v obecném slova smyslu – pravdivý obraz minulosti a současnosti své země. Ještě potěšitelnější a nadějnější je, že se jejich názorům v Rusku hodně naslouchá. Doufejme, že se jejich hlas časem donese i k nám…