Karel Gott a Vladimir Vysockij

U příležitosti nedávných 80. narozenin Karla Gotta rád připomenul jednu krátkou, u nás málo známou epizodu z jeho života. Epizodu, kterou Gott později umělecky zreflektoval značně kontroverzním a problematickým způsobem.

Nejsem zvláštním příznivcem Karla Gotta. Přesto bych právě u příležitosti jeho nedávných 80. narozenin rád připomenul jednu krátkou, u nás málo známou epizodu z jeho života. Epizodu, kterou, žel, sám K. Gott (a jeho tehdejší spolupracovníci) koncem 80. let umělecky zreflektoval značně kontroverzním a problematickým způsobem.

Karel Gott je jediným českým umělcem, který byl zvěčněn na společné fotografii s ruským básníkem, písničkářem a hercem Vladimirem Vysockým (1938-1980). Přestože je Karel Gott nepochybně velmi výraznou postavou české kultury poválečné éry a popovým zpěvákem, který si po desetiletí udržuje vysokou mezinárodní úroveň, z mnoha důvodů nikdy jako umělecká osobnost nedosáhne obecného respektu, jaký získal za svůj nedlouhý život Vladimir Vysockij. Gott nebyl a není jediným českým umělcem, který se osobně znal či setkal s Vysockým. S Vysockým se znali i Miloš Forman a Miroslav Moravec, v mládí se s ním setkal Bohumil Klepl.

Nicméně série fotografií Gotta (jakožto českého či československého umělce) s Vysockým je jedinečná. Fotografie byly pořízeny roku 1972 v Lotyšsku. Zachycují setkání Vysockého a Gotta v Domě spisovatelů v Dubulti, centru lázeňského města Jürmala cca 20 kilometrů západně od Rigy. Gott údajně tehdy absolvoval s Vysockým i další společný program. Vysockij tehdy v Lotyšsku natáčel jeden ze svých asi nejblbějších filmů – špionážní film Čtvrtý (?????????) podle stejnojmenné divadelní hry oficiálního sovětského spisovatele Konstantina Simonova (https://www.youtube.com/watch?v=_PxNkb5-YII&t=5s). Setkání se uskutečnilo v době, kdy Gott v Sovětském svazu teprve získával pozdější obrovskou a dodnes trvající popularitu – té se těší až od druhé poloviny 70. let.

Otázkou je, co tehdy věděl K. Gott o Vysockém. Sovětský režim Vysockého poprvé pustil na Západ (a vlastně komkoli do zahraničí) teprve v roce 1973, přestože byl od roku 1970 ženat s francouzskou filmovou hvězdou Marinou Vlady (nar. 1938). V roce 1972 byl Vysockij v zahraničí znám jen velmi úzkému okruhu lidí, a to většinou pouze jako filmový, popř. divadelní herec. Mnichovská rozhlasová stanice Radio Svoboda (Radio Liberty) začala jeho písně vysílat v roce 1972, desky na Západě začal Vysockij vydávat od roku 1976. Co tedy tehdy Gott o Vysockém věděl? Měl Gott tušení i o jiných než hereckých aktivitách V. Vysockého? Řekli Gottovi alespoň to, že je manželem Mariny Vlady? Nebo byl Vysockij pro Gotta prostě jen jedním z mnoha sovětských umělců, s nimiž se musel při svých zájezdech do Sovětského svazu „v rámci družby“ stýkat? Těžko říci. Dochované a uveřejněné fotografie napovídají pouze to, že velký ruský básník byl při setkání mnohem hovornější než nejvýznamnější český popový zpěvák. V každém případě by bylo velmi, velmi užitečné, kdyby Karel Gott vydal o setkání s Vysockým vlastní osobní svědectví. A to nejen proto, že Vysockij měl za svého života jen zřídka příležitost setkávat se s umělci z Československa…

Tomu, že Gott o Vysockém mnoho nevěděl dokonce ani koncem 80. let a neměl (a nemá) k němu zvláštní vztah, naznačuje jeho píseň Jeden muzikant, kterou natočil pro oficiální sovětskou gramofonovou firmu Melodija v roce 1987 (https://www.youtube.com/watch?v=g3ztw3qkAa0 - zde viz i další fotografie ze setkání roku 1972). V uvedeném roce, na prahu perestrojky, se začala oficiální sovětská kultura pozvolna otevírat Vysockého básnickému a písňového odkazu, ale zdaleka všechno dosud povoleno nebylo. Mnohé bylo stále považováno za nežádoucí, či „antisovětské“.

Tomuto stavu věcí zřejmě odpovídal výběr písně, jejíž českou verzi měl Gott pro firmu Melodija nazpívat. Šlo o poeticky lyrickou, v kontextu Vysockého tvorby velmi melodickou, a pro gottovské „belcanto“ tedy velice vhodnou píseň Kytara (Jeden muzikant mi obšírně vysvětlil) (?????? (???? ???????? ???????? ??? ??????????)). Její text navíc neobsahoval nic, co by mohlo být považováno za nežádoucí. Šlo o píseň, kterou Vysockij na koncertech ani na soukromých vystoupeních prakticky nezpíval a která se dochovala zřejmě v jediné soukromé moskevské studiové nahrávce z první poloviny 70. let (https://www.youtube.com/watch?v=43pnlRJoVHg).

Přesto se Gottovu tehdejšímu kapelníkovi Ladislavu Štaidlovi nezdála melodie dost dobrá, a proto namísto Vysockého melodie napsal vlastní. Tím však mrzačení Vysockého odkazu, v případě melodie snad alespoň teoreticky a hudebně ospravedlnitelné, v písni pro K. Gotta neskončilo. Autor českého textu Zdeněk Borovec (1932-2001) Vysockého text nepřeložil, ale prostě napsal úplně jiný text. Je otázkou, co vedlo Borovce k tomuto brutálně až buransky nepietnímu zacházení s Vysockého básnickým odkazem. Že by Borovec, který byl jako písňový textař daleko více zdatným řemeslníkem než umělcem, natožpak básníkem, považoval Vysockého text za „textařsky“, či snad dokonce umělecky slabý? V každém případě tím, jak naložil v roce 1987 s textem básníka, jehož dílo označil už počátkem 80. let pozdější laureát Nobelovy ceny Josif Brodskij (1940-1996) za nenahraditelný přínos pro ruský jazyk a ruskou poezii (https://www.youtube.com/watch?v=rVj1YVKmPtQ), vydal Borovec velice negativní svědectví především o sobě samém.

Z původního textu písně ponechal Borovec jen první dvě slova a víc nic. Vysockého text je totiž o něčem zcela jiném než o nadšení muzikanta. Text první sloky zní v doslovném překladu do češtiny takto: „Jeden muzikant mi obšírně vysvětlil, / že prý kytara svůj čas přežila. / Nahradí kytaru elektrické varhany, / elektropiano a elektrická pila. // Kytara opět / nechce mlčet / zpívá v měsíčných nocích. / Jako v mém mládí / svými sedmi / stříbrnými strunami.“ Píseň Jeden muzikant je daleko více písní Štaidlovou, Borovcovou a Gottovou – z autorské písně V. Vysockého v ní nezůstalo lautr nic.

Navzdory tomu, že má s jakoukoli Vysockého písní pramálo společného, byl Gottův Jeden muzikant v roce 2000 zařazen na reprezentativní CD „???????? ???????? ?? ?????? ??????? ????" (Vladimir Vysockij v jazycích národů světa). Stejně tak je dosud Borovcův vskutku osobitý „převod“ uveden na stránkách, kde jsou evidovány skoro všechny známé a dostupné cizojazyčné překlady textů V. Vysockého (http://www.wysotsky.com/1029.htm?53). Zde zjistíme, že píseň Kytara přeložila už před Borovcem, - sice mizerně, ale přece jen s elementárním respektem k obsahu Vysockého předlohy - v první polovině 80. let básnířka Jana Moravcová (nar. 1937).

Přesto většina Rusů zřejmě stále věří, že Gottův Jeden muzikant je českým překladem Vysockého písně. A že tedy v Rusku uctívaný a populární český zpěvák nazpíval svého času píseň umělce, jenž se stal ruským národním idolem a jehož jméno nese od letoška i jedno z ruských mezinárodních letišť. Že to není úplně tak, si v poslední době začínají uvědomovat i někteří ruští vysockologové, kteří shledávají, že „??????, ?????????? ?. ???????? ?????? ?????? ?? ????????? ???????“ („hudba napsaná L. Štaidlem má velmi daleko k autorské melodii“). Borovcovu textu, naštěstí, detailněji nerozumějí…

V každém případě Karel Gott - přes svou někdejší, snad i dobře míněnou snahu - neudělal dosud nic, čím by pozitivně přispěl k připomenutí památky velkého umělce, s nímž měl šťastnou a vskutku záviděníhodnou možnost se na počátku 70. let setkat a vyfotografovat. Přitom Gottův pozitivní příspěvek k uchování paměti na Vladimíra Vysockého by nemusel být nijak velký a dalekosáhlý: Myslím, že by všichni vysockologové, kolik set tisíc či milionů jich jen v Rusku a ve světě je, byli Gottovi neskonale vděčni už jen za to, kdyby na své setkání s Vysockým v Lotyšsku deset minut zavzpomínal… Osobně si myslím, že přinejmenším toto je Karel Gott Vladimíru Vysockému dlužen.