Josif Grigulevič byl s největší pravděpodobností nejúspěšnějším agentem-nelegálem sovětské rozvědky, V 60. letech se proměnil v představitele oficiální sovětské vědy a roku 1979 to dotáhl až do Akademie věd.
Josif Romualdovič Grigulevič (1913-1988) byl s největší pravděpodobností nejúspěšnějším agentem-nelegálem sovětské rozvědky, na druhé straně ovšem také vrahem. Ve druhé polovině 50. let se proměnil v nenávistného propagandistu a během 60. let v jeden z nejodpudivějších zjevů v oficiální sovětské historiografii a obecně i ve společenských vědách Brežněvovy éry. V roce 1979 se stal dokonce členem-korespondentem sovětské Akademie věd.
J. R. Grigulevič (pův. jménem Juozas Grigulevičius) se narodil nedlouho před vypuknutím první světové války v židovské rodině ve Vilnjusu na Litvě na tehdejším území Ruského impéria. V roce 1930 vstoupil do Komunistické strany Polska. (Vilnjus ležel v meziválečném období na území Polské republiky.) V roce 1931 byl Grigulevič ve Vilnjusu za svou politickou činnost krátce vězněn.
Roku 1933 byl Grigulevič poslán polskou komunistickou stranou do Paříže. O rok později byl Kominternou vyslán do argentiského Buenos Aires. Zde se definitivně stal agentem-nelegálem sovětské rozvědky. V květnu 1937 se Grigulevič vydal jako člen skupiny sovětských agentů, vedené majorem sovětské bezpečnosti (NKVD) a pozdějším známým přeběhlíkem Alexandrem Michajlovičem Orlovem (1895-1973), do Barcelony. Jejich zadáním bylo zlikvidovat španělskou antistalinistickou („trockistickou“) komunistickou stranu POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení). Sovětští agenti osvobodili z vězení a vzápětí tajně zavraždili lídra POUM Andreu (Andrése) Nina (1892-1937). V dalším průběhu španělské občanské války se Grigulevič osobně podílel také na dalších Moskvou organizovaných politických vraždách údajných „trockistů“.
V květnu 1940 v Mexiku zorganizoval Grigulevič jako příslušník sovětské rozvědky společně s mexickým levicově orientovaným malířem Davidem Alfarem Siqueirosem (1896-1974) neúspěšný pokus o vraždu Lva Davidoviče Trockého (1879-1940), jehož se také osobně zúčastnil. Grigulevič nebyl dopaden, Siqueiros byl několik měsíců vězněn a poté vypovězen z Mexika. Komunistická strana Mexika se od vražedného útoku na Trockého distancovala a ve svém prohlášení z června 1940 tvrdila, že se ho nezúčastnil žádný její člen a že šlo o provokaci. (Nebyla to pravda: Malíř Siqueiros byl jejím členem.)
I po této akci zůstal Grigulevič agentem sovětské špionáže v Latinské Americe. Na dálku a neúspěšně usiloval o osvobození Ramóna Mercadera (1913-1978) z mexického vězení. Španělský komunista Mercader, zverbovaný roku 1937 sovětskou NKVD, spáchal 21. srpna 1940 úspěšný atentát na Trockého. V roce 1941 byl odsouzen na 20 let vězení. Po osvobození odcestoval roku 1960 přes Kubu do Sovětského svazu, kde byl vyznamenán a stal se pracovníkem moskevského Ústavu marxismu-leninismu při ústředím výboru sovětské komunistické strany. Mercader zemřel v 65 letech na Kubě jako poradce Fidela Castra. Osudy jeho vrstevníka Griguleviče byly mnohem pestřejší.
V roce 1948 pobýval Grigulevič na školení v Moskvě, odkud byl vyslán jako agent sovětské rozvědky do Itálie. Fakt, že Grigulevič v letech 1952-1953 vystupoval pod smyšleným jménem Teodoro B. Castro jako oficiální, rezidentní velvyslanec Kostariky v Itálii s působností pro Itálii, Vatikán a Jugoslávii, je dodnes považován za „husarský kousek“ sovětské špionáže Stalinovy éry, někdy dokonce za největší úspěch sovětské nelegální rozvědky vůbec. Grigulevič se stal roku 1951 šéfem kostarické ambasády v Římě a v květnu 1952 dokonce předal své pověřovací listiny italskému prezidentovi coby nový velvyslanec Kostariky.
V listopadu téhož roku vystoupil Grigulevič/Castro na 7. výročním zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů v Paříži. Jeho projev se nesl v proamerickém a ostře protikomunistickém duchu. Na této akci jej výrazně zaregistroval i přítomný oficiální zástupce Sovětského svazu, tehdejší ministr zahraničních věcí SSSR Andrej Januarjevič Vyšinskij (1883-1954). Ten Griguleviče/Castra označil za představitele „zahnívajícího imperialismu“. O Grigulevičově skutečné identitě neměl tedy Vyšinskij ani potuchy, stejně jako o ní pranic nevěděl ani tehdejší sovětský velvyslanec v Itálii, jenž se o něm ve svých zprávách vyjadřoval v podobném duchu jako jeho rezortní představený.
Počátkem roku 1953 byl Grigulevič přímo Stalinem pověřen organizací a provedením vraždy jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita (1892-1980), k němuž měl jako velvyslanec přístup. Po sovětsko-jugoslávské roztržce roku 1948 se stal Tito Stalinovým úhlavním nepřítelem Tehdejší sovětská propaganda přiřkla Titovi epiteton „krvavý pes“. Plánovaný atentát zmařila zanedlouho Stalinova smrt v březnu 1953.
V listopadu 1953 se Grigulevič vrátil do Moskvy. Zde vyučoval v letech 1954-1955 na stranické škole. Po definitivním propuštění z rozvědky v roce 1956 byl pověřen činností na poli kulturních styků se zahraničím.
V roce 1960 byl Grigulevič, který nikdy neabsolvoval žádnou univerzitu či jinou vysokou školu a neměl ani ukončené středoškolské, gymnaziální vzdělání (do svého uvěznění roku 1931 studoval na gymnáziu ve městě Panavežys na Litvě a v letech 1933-1934 byl dva semestry posluchačem Vyšší školy sociálních věd při pařížské Sorbonně), zaměstnán jako starší a později vedoucí vědecký pracovník v Etnografickém institutu tehdejší Akademie věd (AV) SSSR v Moskvě. Publikační činnosti se Grigulevič v Sovětském svazu věnoval od druhé poloviny 50. let. Tematicky se orientoval především na moderní a soudobé dějiny Latinské Ameriky. Od 60. let přibývaly mezi jeho publikacemi opusy zaměřené proti soudobé katolické církvi. Grigulevič získal záhy pověst grafomana, neboť jen v letech 1957-1970 uveřejnil na 25 knih a nepočítaně článků v různých sbornících a odborných časopisech. Velmi charakteristický pro Grigulevičův cynismus i pro jeho osobitou drsnou (sebe)reflexi je jeho údajný výrok: „? ???? ?? ?? ??????, ??? ? ???. ?? ???y ??? ????? ?????? ??? ???.“ („Píšu takový sračky jako všichni. Ale píšu jich mnohem víc než všichni.“)
Jako takový stihl Grigulevič nadrásat i ideologicky tendenční, proti katolické církvi zaměřené Dějiny inkvizice, které vyšly poprvé v Moskvě roku 1970. O tři roky později vyšla tato nenávistná slátanina v českém překladu, jenž tehdy dosáhl solidního čtenářského ohlasu; druhé, doplněné české vydání následovalo v roce 1982. Další Grigulevičův propagandistický opus vyšel česky roku 1981 (Papežství 20. století) a slovensky ve dvou vydáních v letech 1982 a 1987 (Pápeži 20. storočia).
V roce 1979 obdržel Grigulevič titul člena-korespondenta AV SSSR. Ke zvolení řádným členem (akademikem) AV SSSR mu o pár let později scházel jediný hlas. Sovětské akademii věd je zde na místě přiznat k dobru přinejmenším to, že ani za Brežněvovy éry nevyloučila ze řad svých řádných členů akademika Andreje Dmitrijeviče Sacharova (1921-1989) a nepřijala pavědce Griguleviče. Grigulevič zemřel v Moskvě v červnu 1988.
Grigulevičův podíl na vraždě A. Nina a organizaci vraždy L. Trockého i jeho pověření vraždou prezidenta Tita vyšly plně najevo až v 90. letech, po zveřejnění písemností z tzv. Mitrochinova archivu a knih někdejšího zástupce náčelníka sovětské zahraniční rozvědky generálporučíka Pavla Anatoljeviče Sudoplatova (1907-1996). Přesto již od přelomu 80. a 90. let začaly vycházet v Sovětském svazu, resp. v Rusku články, které prezentovaly Griguleviče (určitě ne neprávem) jako morální monstrum, jako zlého ducha, který se vynořil z hloubi krvavých stalinských časů, vědeckou kreaturu a neuvěřitelného, zcela otevřeného a sebe sama drsně reflektujícího cynika.
Navzdory optimistickým očekáváním nepřestal zlý duch J. R. Griguleviče, žel, strašit ve společenských, zvláště historických vědách ve východní a střední Evropě ani po pádu komunismu. V České republice se, zvláště v univerzitních kvalifikačních pracích, zjevil nejednou dokonce i v 21. století. Ale to už je jiný příběh…
(Pozn.: Ke Grigulevičovi jako agentovi NKVD a sovětskému historikovi viz též Václav Drchal, Takoví normální sovětští zabijáci, Euro, březen 2018 ? https://www.euro.cz/light/takovi-normalni-sovetsti-zabijaci-1399422).
