Než budu pokračovat ve vyprávění mého příběhu, kdy vaření těstovin skončilo téměř mojí doživotní impotencí, dovolím si s Vámi podělit se o něco, co mě těší. Naše vzpomínky na dovolenou bez ČECHŮ.
Ano, já vím, jsem občan krásné České republiky. Ale to neznamená, že když přijedu k moři, tak první co chci slyšet, je jekot mé drahé spoluobčanky, která právě zjistila, že - cituji "ta voda je studená a slaná". Vítejte v Chorvatsku. Krásné zemi plné škaredých lidí. Chce to změnu, ne?
Úplně opačný zážitek byla naše dovolená v Thajsku, kde jsme za tři týdny nepotkali jediný český pár. Nejspíš v tom hrálo roli i to, že jsme cestovali - jak se říká - na vlastní pěst. Vlastně během cesty jsme jeden český pár potkali, hned v úvodu - a byl to docela trapas. Vypadalo to asi následovně: v Curychu jsme nastoupili do letadla, usadili se a já se těšil na skoro dvanáctihodinový let. A co dokáže vše zpříjemnit? No přece dětský smích (jasně, mám na mysli křik a brekot a sopel a vše ostatní, co děti dokáži vyprodukovat, aby tím zpříjemnili cestu všem kolem). A tak najednou vidím, jak si na sedadla před námi usedají rodiče s DVOJČATY - kluky, tak ve věku tří let. Bezva! Takže celou cestu budu muset poslouchat, jak ti dva kluci ječí a bůhvíco ještě. A nebyl bych to já, kdybych se o svoje problémy nepodělil i s partnerem. Učinil jsem tak a to dost nahlas. Nějak jsem si myslel, že přece česky mluvíme jen my dva. Jen jsem dokončil svoji stížnost, otočila se matka těch chlapců a oznámila nám, že budou hodní. Měla pravdu. A já jsem dalších dvanáct hodin dělal, že tam vůbec nejsem ...
Každopádně tohle byli skutečně poslední spoluobčané, které jsme na našem exotickém dobrodružství potkali. A jaké bylo Thajsko? Jedním slovem - ráj. Jen co si zvyknete na vysokou vlhkost vzduchu, kvůli které máte pocit, že brzy zemřete na nedostatek vzduchu... A asi po dvou dnech přestanete smrdět - to už vaše tělo vypotí všechny toxické látky. Nesmíte taky zapomenout na opalovací krém. A ideálně neusnout dopoledne na pláži. Já zapomněl na opalovací krém a usnul v poledne na pláži, hned druhý den. Další CELÝ DEN jsem byl v posteli. Když jsem nezvracel, tak jsem brečel, protože jsem se nemohl postavit na nohy. Spálil jsem si nárty tak, že jsem nemohl mít ani žabky...
Když jsem do sebe dostal dostatečný počet léku tišící bolest a popálenou kůži na nohách ošetřil něčím, co mi dali místní (co to bylo, do teď nevím a nemíním po tom pátrat), mohli jsme objevovat svět kolem nás. Na co mi už nestačí slova, to si dovolím ukázat na fotografiích, viz odkaz na video níže. Pokud uvažujete, že byste se do Thajska chtěli vydat, doufám, že pár momentek, které jsme pořídili, Vás přesvědčí o tom, že to místo stojí za to (ale pozor, voda tam sice není studená, ale je taky slaná!).
