Jak nenaletět podvodníkům

Nedávno jsem měl vcelku zajímavé jednání s panem PhDr. Regionálním ředitelem jedné (prý) velké společnosti, která chtěla mojí firmě pomoct s marketingem (jistě za tučnou odměnu). Nebudu uvádět jméno, aby mě pak někdo nežaloval...Pro přiblížení prozradím, že pan PhDr. Regionální ředitel mi vysvětloval, že mají v databázi desítky tisíc firem a jsou vlastně firemní seznamka. Prý jestli by se mi hodil výrazný příliv klientů…No, to je teda otázka – komu by se nehodil?

Tak jsem si nechal celý systém vysvětlit, a když jsem jej dotlačil z roční smlouvy na zkušební měsíční za asi šest tisíc korun, tak jsem si říkal, že to zvážím, protože koncept se mi celkem líbil, i když jsem měl pochybnosti. Kolega si firmu proklepl a varoval mě, že na ně nenašel nic moc pěkného. Prý jiná firma si zaplatila onen zkušební měsíc a investice 6 tisíc korun jim přinesla doslova celých 6 prokliků na jejich stránky. Fakt efektivní systém marketingu. Horší ale bylo, že nějaká dobře schovaná klauzule smlouvy uváděla, že si po zkušebním měsíci musí zaplatit celý rok, a že to nejde zrušit. Nechápu, jak se někdo může živit takhle špinavou prací a ještě se lidem usmívat do tváře.

Pravda, něco podobného jsem celkem čekal, obzvláště když se mi při sjednávání schůzky paní ptala, zda jsem jediný, kdo může o firmě rozhodovat, nebo zda spolurozhoduje ještě někdo. Načež se dožadovala přítomnosti mého kolegy – společníka. Zdvořile jsem odmítl s tím, že musí nejdřív přesvědčit mě.

I s pochybnostmi jsem si tedy řekl, že alespoň bude sranda a poprosil jsem kolegu, aby se se mnou a s panem PhDr. Regionálním ředitelem setkal a také si ho vyslechl. A sranda byla. Setkali jsme se na slunném náměstí a sedli si na terasu restaurace s pivem a příjemnou, přátelskou náladou. Kolega jí trochu zchladil narážkou na to, že má jen 20 minut, a že pokud se mu něco nebude líbit, tak s obchodem souhlasit nebude. (Je to šikula, jsem rád, že mám firmu zrovna s ním ;). Každopádně velezkušený, šedovlasý pan PhDr. Regionální ředitel se tím nenechal vůbec zaskočit a začal s přednáškou.

Nejvíce jsem se bavil, když vysvětloval, že jako službu navíc dělají tzv. osobní doporučení, přičemž před nás hodil leták s levnými náplněmi do tiskárny. To prý jako příklad. A takhle on a dalších 50 prodejců, bude doporučovat naši firmu na svých schůzkách. Kolega to asi pochopil stejně a nedůvěřivě se zeptal, zda toto pohození letáku je oním slavným osobním doporučením. Odpověď zněla: „Ano, a kde byste vzal 50 profesionálních prodejců, kteří by vás takhle doporučili?“

Dost jsem se bavil a přemýšlel jsem, zda si myslí, že jsme úplně blbý. Pokud mají desítky tisíc firem a jen 50 prodejců…tak by mě zajímalo kolik těch firem asi tak prodejci můžou během tří minut na svých schůzkách prezentovat? Někde se mi v tom výpočtu nedostávalo logiky…ale co, řekl jsem si, že show ještě neskončila, a že si počkám na sladké finále. O chvilku později jsem se dočkal.

Shrnul jsem situaci s tím, že ještě zvažujeme jiné možnosti marketingu a že věc zvážíme. Což jsem opravdu chtěl udělat, protože jeden jejich marketingový nástroj se mi opravdu líbil (později jsme samozřejmě zjistili, že vůbec nefunguje). Načež pan PhDr. Regionální ředitel vytáhl jakousi smlouvu, a že to můžeme rovnou podepsat. To jsem odmítl.

Měli jste vidět co následovalo. Malé děcko, kterému vezmete lízátko, by nedokázalo mít útrpnější výraz než pan PhDr. Regionální ředitel. Prý jsem mu slíbil, že to na 2. schůzce podepíšeme, že co to jako je za jednání z mé strany…Ledově chladným hlasem jsem odvětil: „Tak tohle na mě vůbec nezkoušejte!“ vědom si té hnusné manipulace.

Zkusil to znova jako chudák: „Ale vždyť už jsem vám věnoval tolik času a vy po mě chcete 3. schůzku, to není fér.“ S kolegou jsme shodně řekli, že žádnou 3. schůzku nechceme. Ale jo - prý chceme, protože na podepsání smlouvy bychom se museli sejít znova (to se totiž nedá udělat poštou?!). Když jsme odolávali, tak začal hrát tvrďáka a zvýšeným hlasem pronesl, že buď to podepíšeme hned nebo to nepodepíšeme. Načež se lidé u okolních stolů začali otáčet směrem k nám a já si řekl, že už jsem se pobavil dost a je třeba to ukončit. Přišla jednoduchá odpověď. „Tak to nepodepíšeme! Nikdy!“.

Pan PhDr. Regionální ředitel se jal protestovat, ale co naplat – s kolegou jsme za zvuku jeho hlasu vstali a odešli zaplatit. Servírce jsme řekli, že pan PhDr. Regionální ředitel si zaplatí pivo sám, protože je uražený. Když jsme vycházeli kolega se mě zeptal: „Rozloučíme se?“ Řekl jsem: „Jo.“ – to abychom si pocvičili emoční inteligenci…

Možná se zeptáte, proč jsem tohle všechno absolvoval, když jsem od začátku tušil, jak to dopadne? Je to trénink. Občas rád chodím na jednání, o kterých vím, že budou vyhrocená. Naučil jsem se tak v klidu vstát, a za gdákání mého ne-eticky se chovajícího oponenta, s úsměvem a ledovým klidem popřát hezký zbytek dne a odejít. I tohle je třeba v komunikaci umět.