Naprosto rozumím. Maminka mého muže měla problémy s játry. Stav se jí zhoršila muž jí vezl do nemocnice. Tam strávili půl dne, v ambulanci nabrali vzorky a potom čekali na výsledky. Když jsem tam dorazila já maminka nastupovala do sanitky a vezli jí do jiné nemocnice, protože tady nemají místo. A že v nemocnici být musí, protože jí musí nasadit léčbu a sledovat. Muž jí chtěl odvézt sám, vyjednával přes příbuzného příjem v jiné nemocnici, přes to všechno mu řekli, že je nezbytná cesta sanitkou. Tehdy jsme jí viděli naposled. Dodnes nechápu, že mu neřekli, že je na tom maminka tak špatně. Že nám nedali na výběr, abychom se o ní v jejích posledních chvílích postarali sami. Že svůj život musela ukončit sama někde v nemocnici. Zlobím se na ně, říkám si, kdo jim dal právo takhle se chovat. Muž by tu zprávu přijal, zavolal by mi a zeptal se, rozhodně by nechtěl, aby byla v nemocnici. Já mohla pracovat z domova, mohla jsem jí posloužit v posledních chvílích. Už je to více jak 5 let, přesto mi to pořád vhání slzy do očí.

Doufám, že moje maminka tohle nezažije, že mi nikdo neznemožní jí pomoci až to bude potřebovat.

Chápu. Tak to cítím i já. Děkuji.

Rozumím vám. Mně maminku nechali umřít ve 64. Psal se rok 1991. V nemocnici jí bez jakéhokoliv vyšetření krve, rentgenu diagnostikovali zánět žlučníku. Tak se léčil žlučník, ačkoliv měla praskle tenké střevo a obsah vylity do dutiny břišní. Dnes bych se nebala někoho žalovat, ale v roce 1991 byla doba ještě divoká. Druhý případ - tatinkova družka doma zkolabovala, odvezli jsme ji do nemocnice. Dr., aniž by se na ni kouknul, mi řekl, přesně to samé - že ji chceme uklidit do nemocnice. Až když sestra aspoň zmerila tep v zápěstí, mrkla na doktora a už to litalo. Hyperglykemie. To byl rok 2003. Takže se nic nezměnilo. Jediné ponaučení, které jsem si z toho vzala, že když máte ve špitále někoho známého, je léčba a péče úplně o něčem jiném. Máte karmu.

Víte, mě po roce stále trápí to, že jsem držel hubu a krok. Že jsem neřval už při prvním odvozu, že jsem nepodal stížnost na toho sanitáře za ty kecy. A svědci tam byli čtyři. Že jsem nekřičel po její smrti. A v neposlední řadě, že prakticky tím stejným způsobem takhle umírají další lidé. Prostě mě trápí, že jsem neudělal to, co bych asi udělat měl.

Tak jsem to vykřičel alespoň takto.

Vám děkuji za přečtení, komentář i karmu.

Určitě z Vás mluví bolest, ale nemáte si co vyčítat. Nejde to změnit. Vzpomínejte JEN na všechno hezké. Mluvím z vlastní zkušenosti. Vzpomínám tak na oba rodiče i na dva syny. Jeden měl 29 let, druhý 31. Věřte, hezké vzpomínky pomáhají.

Bože, to je mi upřímně líto. Děkuji Vám za přečtení i reakci.