O rolích, které žijeme – a o těch, které nás tvoří

Po rozvodu jsem ale zjistil, že některé části identity se nevytratí – jen čekají, až je člověk znovu přizná. Lidské role nejsou masky, ale různé podoby téhož já.

Když se člověk ohlédne za svým životem, často vidí spíš soubor rolí než jeden příběh. Dvacet jedna let jsem byl manžel. Předtím jsem byl mladý muž, který objevoval svět, kde se pracuje s hranicemi, důvěrou a strukturou – dnes se tomu říká BDSM. Po rozvodu, který přišel před třinácti lety, jsem se k téhle části sebe postupně vrátil. Ne proto, že bych hledal vzrušení nebo adrenalin. Spíš proto, že jsem si uvědomil, že některé role nejsou jen „záliby“. Jsou to způsoby, jak člověk přirozeně funguje.

Je zajímavé, že všechny ženy, které jsem od té doby poznal, inklinovaly v sexu k submisivní roli. Nebyla to moje podmínka ani očekávání. Vždy to přicházelo z jejich strany – jako preference, která jim dávala pocit bezpečí, jasnosti nebo vedení. A já jsem se ocitl zpět v roli, která mi byla vždy vlastní: dominantní v intimním životě.

To ale neznamená, že bych byl dominantní v životě jako takovém. Naopak. V běžném partnerství jsem zastáncem rovnocennosti, sdílené odpovědnosti, dialogu a respektu. Věřím, že vztah stojí na tom, že oba mají stejnou hodnotu, stejný hlas a stejnou možnost ovlivňovat společný směr. Dominance v intimní oblasti není nadřazenost. Je to jen jiný jazyk, který dva lidé používají, když se na něm dobrovolně shodnou.

A právě to je pro mě filozoficky nejzajímavější: jak mohou v jednom člověku koexistovat dvě různé roviny – jedna partnersky rovnocenná, druhá strukturovaná a vedená. A jak se tyto roviny navzájem nepopírají, ale doplňují. Možná je to jen další důkaz toho, že lidská identita není jednolitá. Že nejsme jednou rolí, ale celou škálou způsobů, jak se vztahujeme k druhým.

Když jsem byl ženatý, tuhle část sebe jsem odložil. Ne proto, že by byla špatná, ale protože v našem vztahu neměla místo. Po rozvodu jsem zjistil, že některé věci se nevytratí – jen čekají, až je člověk znovu přizná. A že návrat k nim není útěk, ale přijetí.

Možná je to celé o tom, že člověk může být rovnocenný v životě a dominantní v intimní oblasti, aniž by si tyto světy odporovaly. Role, které žijeme, nejsou masky – jsou to různé podoby téže osobnosti. A skutečná svoboda začíná ve chvíli, kdy se přestaneme bát přiznat všechny z nich.