Stanislav Křeček

Takto moudře hovořil: „Senát ÚS totiž zcela přehlédl zásadní skutečnost, že totiž v nedemokratické, totalitní společnosti není členství ve vládnoucí politické straně výrazem přesvědčení nebo dokonce souhlasu s politikou oné strany, ale jedině a pouze jakousi „pracovní knížkou“, umožňující  dotyčnému vykonávat práci, kterou dělat chce.“  

Každý z nás slyšel pět deset důvodů, proč lidé vstupovali do KSČ (nejlepší je ten o rozkládání strany zevnitř). Protože hodně zapomínáme a protože má každý z totality nějaké to máslo na hlavě, rozdělili jsme si komunisty na hodné a zlé. Ti zlí byli členy zločinecké organizace a škodili, ti hodní neškodili, přesvědčeni nebyli, s programem nesouhlasili, jen platili příspěvky. Tak nenápadně vlastnili rudou knížku, která jim umožňovala pracovat ve vedoucích funkcích, kde měli podstatně vyšší plat a rozhodovali o těch, co knížku neměli.

Nebudu panu Křečkovi připomínat institut kandidatury, pravidelné týdenní stranické schůze, cvičení LM, sjezdy všech úrovní a další stranické „povinnosti“. Stačí když řeknu, že komunisti měli své lidi přečtené jako nikdo, věděli nejen, co říkají, ale hlavně co si myslí. Měli stokrát ověřené a prověřené, že jejich členové nejsou ovce, že jsou aktivní komunisté. Kdo nešel s nimi, šel proti nim.

U soudců bylo členství ve straně zvlášť odporné, protože stačil jeden příkaz a rozsudek byl jasný. Za všechny připomenu případ Pavla Wonky. To nebylo v padesátých letech, ale rok před Listopadem 89. Soudkyně Horvátová odsoudila Wonku k pomalé smrti a tentýž rok byla jmenována doživotní soudkyní.

Pane Křečku, co takhle v neděli ve 13 hodin vyprávět v rádiu pohádky?