Referendum

je institut, o kterém se hodně mluví, ale které se nekoná. ODS, ten hrobař všech referend, jen vede silné řeči.

 Jediné referendum, které se kdy u nás konalo, bylo před vstupem do EU. Požadované a nařízené EU. Od těch dob jen strany tuto líbivou kartu před volbami opráší, aby ji po volbách ihned uložily k ledu. Jako čert kříže se bojí strana a vláda hlasu lidu. Jen když se zdá, že by lid mohl vládě vytrhnout trn z paty, je referendum zase na stole.

 Premiér Nečas je muž dvojí tváře. Jednu má pro EU a druhou pro domácí voliče. Zatímco v EU jeho tvář horuje pro EU, doma je proti EU. Aby o svou evropskou tvář nepřišel, rozhodl se ukrýt za hlas lidu a na sněmu ODS přišel s požadavkem referenda na přijetí eura. Zná průzkumy, zná mínění lidí, euro tady nikdo nechce. Říká se tomu vsadit na tutovku. V referendu lidi euro odmítnou a Nečas s úsměvem jelimánka v EU oznámí, že jsou velmi milí, ale NE, neboť si to jeho lid nepřeje.

 Ještě lepší, než tenhle farizejský úskok, je zdůvodnění referenda. Prý už EU není, co bývala. Před 10 lety jsme hlasovali pro úplně jiné EU. To je pravda. Ale asi taková, že když dnes budeme hlasovat o EU, zítra bude jiné. Moudří praví: nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Chtějí tím naznačit, že vše se mění. Nečasově logice by odpovídalo vypsat referendum každé pondělí, abychom včas zachytili případné změny.

 Na této referendové frašce jsou zajímavé dvě věci. Za prvé prezident Klaus požádal Nečase, aby v EU vyjednal výjimku z přijetí eura. To Nečas odmítl. To by o svou evropskou tvář přišel a byl by v EU za blba. 

 Za druhé proč tyhle polovičatosti, proč chodit kolem horké kaše? Když už referendum, tak o vystoupení z EU. To je čisté řešení.

 Čisté pro čecháčky, kteří se v Evropě nedomluví, kteří se v Evropě doma necítí, kteří jednou za rok vyrazi k moři a pak rychle zpátky. 20 let usilovné práce pana Klause vytvořilo větší bariéru, než byla železná opona. Izolovali jsme se od myšlení, vědění, vzdělanosti a pokroku.

 Teprve až čas odplaví z duší lidí Klausův jed, až nastoupí osvícený panovník, až začneme výuku jazyků brát vážně, až budeme jezdit do Evropy na školy, vandr nebo na zkušenou, zkrátka až dorostou další generace, možná pochopíme, proč je dobré být součástí Evropy.