Ořezávátka

Alexandr Vondra:“Vrhá to špatné světlo na ty, kteří si to v žádném případě nezaslouží a s nasazením života hájí bezpečnost nás všech.“  

Armáda nakoupila tužky, aby si vojáci mohli své chrabré skutky zapisovat. Armádní plánovač odhadl spotřebu na 100 tisíc, ale jak byl zvyklý napsal pro jistotu požadavek na milion tužek. V armádě se na ty nuly tak nehledí. Protože si armáda sama nemůže dojít do krámu a tužky v klidu nakoupit, využila služeb dohazovače, totiž architekta obchodu. Ten počal jednat s výrobcem a dohodl skvělou cenu 5 mil. Kč za 1 mil. tužek. Ze skromnosti si naúčtoval provizi jen 2%, pouhých 100 tisíc, kterou výrobce rád zaplatil. 

Protože chrabrých skutků bylo hodně a tužky se tupily, bylo potřeba koupit ještě ořezávátka. Taková obyčejná ořezávátka, co mají v každém papírnictví za 10.-Kč. Armádní plánovač zauvažoval logicky a k milionu tužek objednal milion ořezávátek. Architekt obchodu dojednal s výrobcem cenu 10 milionů, pro něj 200 tisíc. Výrobce zaplatil.

 Jakmile armáda ořezávátka obdržela, zjistilo se, že díra je moc malá. Tužka totiž měla průměr 8 mm a ořezávátko jen 7 mm. Aby se předešlo skandálu, v tichosti armáda rozhodla koupit kuchyňské nože, aby si vojáci mohli před ořezáváním upravit průměr tužky z 8 mm na kýžených 7 mm. Architekt dojednal cenu 30.-/kus to jest 30 milionů, pro něj 600 tisíc.

 Když armáda dostala i nože, došlo nešťastnou náhodou k pořezání dvou vojáků. Náčelník generálního štábu proto používání nožů v armádě zakázal. Tím se ovšem stala ořezávátka nepotřebná. Co s nimi?  Tak dlouho se generálové radili, až vymysleli ořezávátka jako dárkové předměty pro zahraniční mise. Bylo rozhodnuto, že na každé ořezávátko se vygravíruje nápis v angličtině. Architekt zajistil, bylo to drahé, 100.- kus, celkem 100 milionů, pro něj 2 mil. Po půl roce byla zakázka hotová. Armáda obdržela upomínkové předměty. Ale znáte to, jak to s tou angličtinou v armádě vypadá. Bylo na nich napsáno:

WE ARE NOT OŘEZÁVÁTKA