Dva kufry

    Nedávno řekl Václav Klaus, že se stěhuje po částech. Zabalí dva kufry a odveze autem.

     Představuji si obraz F.R.Čecha. Je na něm zezadu postava se dvěma kufry, která vychází z brány Pražského hradu na Hradčanské náměstí. Obraz se jmenuje KONEČNĚ.

      Lidé se zastavují před obrazem a kladou si otázku: Co je v těch kufrech? Na vytrhanou knihovnu to nevypadá, ta by se do kufrů nevešla. Spíše to bude sbírka per, kterou Klaus za 23 let zahraničních cest shromáždil. Voda, samá voda.

     V jednom kufru je ošklivá, železná a značně zrezavělá neviditelná ruka trhu. Ta ruka, která měla všechny ekonomické problémy vyřešit za nás. Ta ruka, kterou si půjčovali různí Mackové a na co rukou ukázali, to bylo jejich. Ta ruka, která z gaunerů dělala bohaté a ze slušných chudé.

     Ve druhém kufru je nenávist. Na dně jsou sešlapané postavy Václava Havla, Jiřího Pehe, Tomáše Halíka a dalších, kteří si dovolili samostatně myslet. Zbytek vyplňuje nenávist k Evropě. Té Evropě, která chtěla chlív na Klausově dvorku občas uklidit. Evropě, která nepochopila, že na smetiště kohouta Klause prostě nesmí. Evropě, kterou Bůh z Čech měl jako plivátko.

     Kolem odcházející postavy se tvoří mlčící špalíry. Stydíme se za to, že jsme nebyli stateční a nedokázali toho vetešníka z Hradu vyprovodit na cestu poslední dříve.