Najděme svoji ztracenou sílu

Ukrajina to musí zvládnout sama. Asi máte chuť mě ukamenovat a vytrolit, ale zkuste číst dál. To celé je jen můj názor vycházející z mých vědomostí o historii, psychologii a mých zkušeností. Ukrajina to musí zvládnout sama. ALE! 

S námi všemi v zádech! Nejsem podporovatelem EU, jsem v prvé řadě Čech a v dnešních dnech jsem ještě více Evropanem. Evropa je v ohrožení. Můj domov je v ohrožení! Útok na suverénní stát je prostě vyhlášení války. Je to útok na mě samotného, na moji rodinu, na mé blízké, na mé přátele, na moji zemi, na můj kontinent, na místo, kde žiji, kde chci žít v bezpečí a míru.

Politici si hrají své hry. Vykřikují krásná slova o sankcích, jak na to agresor doplatí, jak…jak…jak… KECY! KECY! KECY! Stačí se podívat do historie. 1938, 1956, 1968, 2014, a těch případů bychom našli řadu. Vždy to byly jen KECY. A co tedy porazilo agresory minulosti? Lidé! Jednota! Síla lidí a jejich sounáležitost. Ochota spojit své síly!

Podívejme se na možné scénáře. Nastane-li ten jako ve výše zmíněných letech, a který, je, bohužel, velmi pravděpodobný, pak tím vyšleme jasný signál, že Rusko, a co je závažnější i Čína, která vše bedlivě sleduje, může beztrestně zabírat další a další území. Nějaké sankce tyhle dvě země neodradí. Mají svých zdrojů a zásob dost a jejich lidé umí, na rozdíl od nás Evropanů, snášet útrapy daleko více a ochotněji. Po pár letech se sankce uvolní, bude se dál harašit papíry, a to bude vše, až se bude situace zase opakovat, jen o pár set nebo tisíc kilometrů dále. Tak to chodí. Když za něco, co provedeme, nepřijde skutečný trest, pak se nepoučíme.

Scénář číslo dvě, po němž budou volat militantní jedinci, je vyslat vojáky a bojovat. To ovšem velmi pravděpodobně povede k eskalaci konfliktu. Každý, ať lev, myš či skřet, zahnaný do kouta, přejde do útoku, byť by byl bez šance. To je zvířecí i lidská přirozenost. A tenhle medvěd bez šance není, o to víc by konflikt ještě vyhrotil bez ohledu na následky. A to chceme?

A pak je tady scénář číslo tři. A jsme na začátku. Ukrajina to musí zvládnout sama! S námi v zádech! S podporou celé Evropy. Nemyslím evropských politiků. Myslím každého Evropana. Politici, ať se jdou bodnout, žijí odtržení od reality, honí si své ego, fotí se s přilbou na hlavě nebo na demonstracích a o skutečné pomoci jednají hodiny, aby pak udělali prázdná nebo neúplná gesta. Síla je v nás. V lidech. V každém z nás! Když budeme jednotní a dáme najevo svůj postoj činy a nejen gesty, nezbude nic jiného než dělat to samé i politikům. Co dává USA i Rusku jejich sílu? Jejich velikost. Utváří to jejich samotné myšlení. Jejich velikost jim dala sílu vyhrát zatím nejstrašnější konflikt v historii – 2. světovou válku. Zatímco USA ji přetavili v materiální převahu, Rusko využilo převahu v lidském materiálu. A tak obě strany přemýšlejí a nárokují si právo rozhodovat o nás malých. Je fajn mít jednoho z nich v zádech, a tak to historicky také funguje, ať už ekonomicky nebo vojensky. Ale to jsem odbočil. Představa, že Evropská unie je ekvivalentem USA nebo Ruska je bláhová. Úředníci na teplých místech vymýšlí nařízení a nesmysly, zakazují žárovky, definují desítky pohlaví, malují nám zelený a duhový svět, a nevidí realitu. To, že síla je v lidech a lidé jsou prostě po tisíciletí lidé. Jen lidé. Nemusí se vám to líbit, ale může se měnit naše chování, ale ne naše podstata. Pořád jsme ti s kyjem, kdy muž bací mamuta a žena udržuje oheň. A jak silná byla daná skupina, tak dlouho dokázala přežít. My Evropané jsme svoji sílu ztratili. Pojďme ji znovu najít! Buďme Evropany!

Dejme najevo Putinovi a jemu obdobným, že jsme tady. Přemýšlejme, hledejme způsoby, jak můžeme skutečně pomoci těm, kteří teď na Ukrajině stojí mezi námi a agresorem. Ne, nepomohou vlaječky na profilových fotkách, svícení na budovy, demonstrace, gesta na sportovních utkáních. To všechno je hezké, a asi to mnohým dává pocit, že něco udělali. ALE NEUDĚLALI JSTE VŮBEC NIC! Je to jen alibismus dnešní doby. Najděme společně způsoby, jak pomoci těm, co zůstávají s těmi, co bojují i za nás. Můžeme vzít k sobě uprchlíky, tím ovšem situaci nevyřešíme a v budoucnu budeme řešit další problémy. Je naší povinností pomoci těm, co zůstávají! Spojme naše síly a proměňme gesta v činy!

Na Ukrajině jsou milióny lidí jako my. Lidí ve svých domovech, kteří se narozdíl od nás musí ukrývat v krytech, každou vteřinu žijí ve strachu o životy své i o své blízké, budí se s každým šustnutím, každým poryvem větru... Ti potřebují naši pomoc a podporu. Potřebují bezpečí, cítit podporu, že v tom nejsou sami, protože právě oni, kteří zůstávají dávají sílu, těm, co bojují. Nechme politiky, ať posílají zbraně, těm, co bojují, a zamysleme se nad tím, co můžeme dát my. Nepodporujme rozdmýchávání konfliktu. Dávejme bezpečí a mír. Zkusme si každý představit, co bychom potřebovali, kdybychom byli na jejich místě, kdybychom seděli ve svém bytě se svými dětmi, potřebovali dojít ven pro jídlo, zařídit nezbytné věci pro naše přežití. Válka, to jsou zranění a smrt. Zranění potřebují krev. Tu má každý z nás a nic nás nestojí, a přitom je to nejcennější, co máme. DARUJME KREV PRO UKRAJINU! KREV PRO EVROPU!

A dál? Můžeme posílat peníze, jídlo, ale zraněný nebo mrtvý se nenají. Co balistické vesty? Byli byste klidnější, když by je v situaci, která na Ukrajině nyní je, vaše děti a blízcí měli? Já ano. Hledejme smysluplnou pomoc, pomoc, která dodá odvahu těm, kteří za nás nyní bojují už jen tím, že zůstávají. Neutíkejme zbaběle před naší odpovědností, odpovědností za svět, ve kterém žijeme, a který tady necháme našim dětem. Postavme se na vlastní nohy a nespoléhejme na politiky... Naše síla je jen a jen v nás. V každém z nás!