V srdci jordánské pouště, kde se vítr zvedá z rozpálených písků, spí město z kamene

Petra, město mrtvých, vytesané do skal samotnou rukou času a lidské touhy po nesmrtelnosti. Představte si to ticho. To nekonečné, ohlušující ticho, které padá na údolí Vádí al-Araba jako těžký závoj zapomenutí

Zde, kde se setkávají tři údolí jako tři sestry z nitra země. Ne postavené – vytesané – vyryté do samotné duše hory. Nabatejci jsou mistři pouště. Až třicet tisíc duší zde žilo, milovalo, snilo své sny v době, kdy se psala historie světa. A pak přišlo ticho.

Země se zachvěla a město osiřelo. Lidé odešli, ale kámen zůstal. Století plynula jako písek přesýpacími hodinami a Petra se stala městem duchů, střeženým pouze beduíny, kteří chápali, že některá tajemství jsou příliš posvátná na to, aby byla sdílena se světem.

Až roku 1812 stanul před tímto zázrakem švýcarský dobrodruh v arabském přestrojení. Johann Ludwig Burckhardt prošel úzkou soutěskou Sík a spatřil to, co bylo skryto očím Západu po staletí. Pokladnici Al-Chaznu.

Dnes, když procházím úzkou štěrbinou vedoucí do srdce hory, cítím tíhu věků. Stěny se tyčí osmdesát metrů nad námi, téměř se dotýkají, jako by se chtěly znovu uzavřít a uchovat své tajemství navěky. A pak se otevře pohled, který každému vyrazí dech z plic a téměř vžene slzy do očí.

Pokladnice září v ranním slunci, fasáda vytesaná s takovou precizností, že se zdá nemožné, že ji vytvořily lidské ruce. V městě mrtvých žije věčnost. A každý, kdo sem přijde, si odnáší kousek této věčnosti ve svém srdci.

^{Fotoreportáž z Jordánska. Foto: autor}