V Rosa coeli cítím vůni kadidla a slyším tiché modlitby jeptišek

Je krásný letní den a já se vydávám na cestu do Dolních Kounic, malebného městečka na jižní Moravě. Mým cílem je klášter Rosa coeli - Růže nebes.

Ranní slunce teprve začíná probouzet krajinu, když parkuji své auto před branou klášterního areálu. Je teprve osm hodin ráno a pokladna s komentovanou prohlídkou se otevírá až v deset. Mám tedy dvě hodiny času, abych se mohl v klidu porozhlédnout po okolí a nasát atmosféru tohoto místa.

^{Podle legend se pod klášterem rozprostírá rozsáhlá síť podzemních chodeb, které měly sloužit k úniku před nepřáteli nebo k tajným schůzkám. Ačkoli tyto legendy nejsou podloženy vědeckými důkazy, dodávají klášteru tajemný nádech.}

Procházím se po okolních uličkách, které dýchají svou historií. Staré domy s oprýskanými fasádami, jako by šeptaly příběhy dávno minulých. Vzduch je svěží a voní létem, které se navzdory teplotám pomalu chýlí ke konci. V dálce slyším zvony místního kostela, jejich zvuk se nese nad střechami domů a vytváří téměř mystickou atmosféru.

^{U zdi se ve větru kymácí vysoká nádherná bílá růže – je to užasne – přímo magické. Procházet se těmito místy je zázrak letního dne.}

Když se konečně otevírá pokladna, jsem mezi prvními návštěvníky. Kupuji si vstupenku a s napětím očekávám začátek prohlídky. Průvodkyně, starší dáma s laskavýma očima a hlasem plným vášně pro historii, nás vítá a začíná vyprávět příběh kláštera.

Její slova mě takřka unášejí zpět. Vidím před sebou zakladatele kláštera, Viléma z Pulína, jak v roce 1181 pokládá základní kámen jako akt pokání za své hříchy. Slyším modlitby prvních jeptišek, které sem přišly z Louňovic. Cítím vůni kadidla a slyším tlumené zpěvy liturgie.

^{Klášter byl vypálen, což znamenalo jeho první velkou zkázu. Hlavními aktéry tohoto tragického činu byli husité, kteří v rámci svých tažení plenili a ničili církevní majetek.}

Jak procházím ruinami, ranní slunce vytváří fascinující hru světel a stínů na kamenných zdech. U jedné z nich se ve větru lehce pohupuje vysoká bílá růže, jako by to byla sama Rosa coeli, která zde zapustila kořeny. Tento obraz je tak působivý, že se mi na okamžik tají dech.

Stoupám po točitém schodišti a náhle se přede mnou otevírá pohled na celý klášterní komplex. Vidím zbytky kdysi velkolepých budov, které nyní tiše vypráví o slávě i úpadku. Průvodkyně líčí dramatické okamžiky historie – finanční potíže premonstrátek, ničivý vpád husitů, choleru, záplavy i skandální aféru probošta Martina Göschla.

^{Pohřební zvyky se v průběhu staletí měnily a nebyly vždy jednotné. Není tedy jasné, zda byly všechny sestry pohřbeny přímo v klášterním areálu nebo zda byly jejich ostatky přeneseny jinam.}

Každá prasklina ve zdi má svůj vlastní příběh. Procházím křížovou chodbou a průvodkyně hovoří o zvláštních energetických bodech. Stojím uprostřed a skutečně cítím jemné brnění po celém těle. Je to jen sugesce, nebo skutečně vnímám energii tohoto místa?

Příběh kláštera Rosa coeli je jako živá mozaika – skládá se z momentů vznešenosti i pádu, z okamžiků hluboké víry i lidských slabostí. Příběh, který odráží celé dějiny se všemi vzestupy i pády.

^{Klášter byl založen v roce 1181 Vilémem z Pulína jako pokání za plenění rakouských klášterů. To dodává jeho vzniku téměř mytický nádech. Vilém z Pulína je spíše postavou obklopenou tajemstvím než historickou osobností, o níž bychom měli detailní znalosti. Jeho životní příběh je spíše rámcem pro pochopení jeho rozhodnutí založit klášter a jeho místa v kontextu tehdejší doby.}

Rosa coeli, nebeská růže, ve mně zanechala stopu, která jen tak nevybledne. A já vím, že se sem budu chtít vrátit, abych znovu mohl vnímat to kouzlo, tu magii, kterou toto místo vyzařuje. Už plánuji noční prohlídku za svitu loučí.

^{Foto: autor}