Smaragdová past, kde číhá 14 tisíc krokodýlů. Místo, kde se zrodilo lidstvo

Místa, která se nesnaží být krásná. Břehy jezera Turkana jsou holé jako obnažený nerv země. Zde se ale zrodilo lidstvo. Proč je toto smaragdové jezero nejkrásnější lží přírody a jaké to je, držet v ruce kosti staré miliony let?

V minulém díle jsme zjistili, jak Keňa dokáže člověka citově obnažit. Dnes opustíme komfort safari hotelů a vydáme se tam, kde to všechno začalo – do prachu severu, k Nefritovému moři.

Je místo na severu Keni, daleko od leštěných hotelových lobby, daleko od turistických autobusů s klimatizací, daleko od všeho, co byste spojovali s cestovním ruchem a organizovanými výlety, kde se krajina dávno vzdala jakéhokoliv pokusu o líbivost, jakékoliv snahy zalíbit se lidskému oku, jakékoliv ambice vypadat přívětivě nebo pohostinně v tradičním slova smyslu. Břehy jezera Turkana — největšího permanentního pouštního jezera na celé planetě a zároveň největšího alkalického jezera na světě — jsou holé jako oltář, jako obnažený nerv země, jako stůl prostřený pouze pro ty, kdo nepotřebují příbor.

^{Turkana, dříve nazývané Rudolfovo jezero.}

Kolem tohoto oltáře se shromáždily jen kameny, rozpálené a rozpraskané žárem, který tu panuje s nelítostnou samozřejmostí, vítr, který fouká přes rovinu bez jakékoliv překážky a přináší s sebou prach a teplo a zvláštní pískot, a sedm milionů let lidské paměti, protože tady, přesně tady, v této vypečené kůrce světa, v tomto místě, kde se teploty běžně šplhají nad padesát stupňů Celsia a kde se krajina podobá spíš povrchu Marsu než čemukoliv, co byste spojovali se životem, vykopali vědci kosti tak staré, že jim říkají naši předci, a nemyslí tím pradědečky, nemyslí tím praprapradědečky, nemyslí tím ani vzdálené příbuzné z doby kamenné, ale bytosti tak pradávné, tak nevýslovně archaické, že když držíte jejich fosilie v ruce, držíte v ruce samotný začátek příběhu lidstva, první kapitolu knihy, jejíž poslední stránku ještě nikdo nenapsal.

Právě zde, v oblasti známé jako Koobi Fora, na východním břehu jezera Turkana, objevil tým vedený legendárním paleoantropologem Richardem Leakeyem ostatky Homo habilis a Homo erectus, našich dávných předků, jejichž kosti ležely v této rozpálené zemi miliony let a čekaly, až je někdo najde, až je někdo vysvobodí z jejich kamenného hrobu a řekne světu: ‚Tady to začalo, tady jsme se narodili jako druh, tady naši nejstarší předkové poprvé vzpřímili záda, poprvé se rozhlédli po horizontu a poprvé pocítili něco, čemu bychom dnes říkali zvědavost.‘ A vy stojíte na tom samém břehu, na té samé půdě, pod tím samým neúprosným sluncem, a uvědomíte si, že vaše nohy stojí na místě, kde se kdysi narodilo lidstvo, a ta myšlenka je tak obrovská, tak zdrcující, tak nepojmenovatelná, že vám na okamžik dojdou slova a zbyde jen ticho a vítr a prach.

Místo, kde se člověk vrací domů, aniž tam kdy předtím byl

Jezero Turkana si vysloužilo přízvisko Nefritové moře — Jade Sea — a vysloužilo si ho právem, protože jeho hladina se třpytí barvou tak intenzivní, tak sytou, tak nepravděpodobně krásnou, že za ni by klenotníci vraždili a umělci by prodali svou duši. Ten smaragdový odstín, způsobený mikroskopickými řasami, které se v alkalické vodě rozmnožují v závratných množstvích, se mění v průběhu dne. Ráno je to světlá tyrkysová, v poledne hluboký smaragd, večer téměř černá zeleň s kovovým leskem, jako by se jezero převlékalo, jako by si zkoušelo šaty před zrcadlem a nikdy se nemohlo rozhodnout, která barva mu sluší nejvíc.

^{Ta sytě oranžovočervená lateritová hlína v Keni, která se vám dostane pod kůži (obrazně) už první den a už nikdy nezmizí.}

Jenže ta barva je lest, je to past, je to ta nejkrásnější lež, kterou kdy příroda vyslovila. Pod tou smaragdovou hladinou, pod tím třpytem, který hypnotizuje a uklidňuje a svádí, číhá největší populace krokodýlů nilských na celé planetě. Odhaduje se, že v jezeře Turkana žije přes čtrnáct tisíc těchto prastarých predátorů, bytostí, které přežily dinosaury, které přežily ledové doby, které přežily kontinentální drift a meteorické dopady a všechny katastrofy, které kdy tuto planetu potkaly, a to ne proto, že by utíkaly, ne proto, že by se schovávaly, ale proto, že jsou tak dokonale, tak bezchybně, tak děsivě uzpůsobeny k přežití, že je samotná smrt ignoruje, jako by nevěděla, jak se k nim dostat.

Jezero Turkana. Díky poměrně malé hloubce je jezero teplé a životodárné. Žije zde množství ryb, drobných vodních živočichů, obrovské množství ptáků a hlavně tisíce krokodýlů - nejpočetnější kolonie na světě!

Stojíte tu na okraji Velké příkopové propadliny — Great Rift Valley — trhliny tak monumentální, tak kolosální, tak nepředstavitelně rozlehlé, že ji vidíte z oběžné dráhy Země jako tenkou, ale nezaměnitelnou jizvu na tváři Afriky, jako čáru nakreslenou prstem obra, který chtěl kontinentu připomenout, že nic není věčné, že i ta nejpevnější země se může rozlomit.

Tato geologická struktura se táhne přes šest tisíc kilometrů, od Libanonu na severu až po Mosambik na jihu, ale nikde není tak dramatická, tak viditelná, tak pozoruhodná jako právě v Keni, kde propast dosahuje šířky desítek kilometrů a kde se na jejím dně rozprostírají jezera a sopky a pláně, které vypadají jako kulisy z jiného světa, jako kdyby někdo vzal kus Marsu a opatrně ho zasadil doprostřed Afriky.

Mrtvý pes a tančící delfíni. Mezi Keňou a Tanzanií na ostrově Wasini

Země se tu kdysi rozhodla, že se rozpůlí, že se rozdělí na dva kusy, že pošle východní Afriku na její vlastní cestu, pryč od zbytku kontinentu, do oceánu, do neznáma, a dodnes si to rozmýšlí, dodnes váhá, dodnes se ta trhlina pomalu, neznatelně, ale nezadržitelně rozšiřuje, každý rok o několik milimetrů, jako by se kontinent nemohl rozhodnout, zda zůstat celý, nebo se rozloučit. Ta rána se táhne krajinou jako podpis boha, který psal ve spěchu, jako čára nakreslená v hněvu nebo v extázi, a když stojíte na jejím okraji a díváte se dolů do propasti, která se táhne až k horizontu a za něj, pochopíte, proč dávní obyvatelé těchto míst věřili, že tu bydlí duchové. Protože krajina takto mocná, takto surová, takto nezměrná musí být obydlena něčím větším, než je člověk.

A právě v tomto kraji absurdit, přímo na rovníku, na nulté rovnoběžce, tam, kde má slunce právo pálit bez odvolání, bez milosti, bez přestávky, tam, kde byste očekávali jen žár a prach a vyprahlou zemi — trčí k nebi Mount Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, se svou korunou věčného ledu, se svými ledovci, které tu vzdorují logice a zeměpisu a zdravému rozumu. Pět tisíc metrů nadmořské výšky, pět tisíc metrů zmrzlého vzdoru, pět tisíc metrů kamene a ledu a sněhu a řídkého vzduchu, které se tyčí nad rovníkovou krajinou jako výsměch všem učebnicím zeměpisu, které jste kdy četli.

^{Takové krasavce potkáte v Keni téměř všude.}

Stojíte u jejího úpatí, kde teplota dosahuje třiceti stupňů a kde kolem vás bzučí hmyz, běhají barevné ještěrky a zpívají ptáci a vzduch je tak vlhký a těžký, že ho téměř můžete krájet nožem, pot vám stéká po zádech a lepí košili na kůži. Díváte se nahoru na ledovec, na čistě bílou čepici sněhu a ledu, která se třpytí v slunci jako koruna, jako drahokam, jako příslib něčeho, co by nemělo existovat, ale existuje. Váš mozek protestuje, váš rozum vzpírá, vaše logika se bouří. Ledovec na rovníku? Mount Kenya stojí a nediskutuje, prostě je, a Keňa se směje, tiše a shovívavě, jako se směje matka dítěti, které právě objevilo, že svět je složitější, než si myslelo.

Článek má pokračování. Příště se podíváme, jak je příroda na severu krutá i nádherná. Ale to největší drama nás teprve čeká – přesuneme se na jih, kde se země chvěje pod miliony kopyt a kde lví řev vibruje přímo ve vašich žebrech.

Ať už jste v Dakaru nebo v poušti Loumpol, Senegal nabízí vždy něco jedinečného

foto: autor