Plakaly štěstím, skončily v pekle. Sudetské ženy milovaly Hitlera víc než kdokoli jiný?

Prožívaly nejintenzivnější emoci svého života. Klečely, plakaly štěstím a křižovaly se před portrétem muže, který jim slíbil chléb a ztracenou hrdost. Sudetské ženy propadly Adolfu Hitlerovi s bezmeznou, až náboženskou vírou.

Proč byla jejich láska k Vůdci tak fanatická a jak krutou cenu za ni o sedm let později zaplatily?

Cheb, 3. října 1938. Žena, která čekala dvacet let. Marii Hoffmannové bylo čtyřicet sedm let a stála v prvních řadách davu na chebském náměstí. Měla na sobě nejlepší šaty, ty modré s bílým límečkem, které si schovávala na pohřby a svatby. V náručí svírala kytici aster a chryzantém. Třásla se. Ne zimou – byl teplý podzimní den – ale očekáváním.

Před třemi lety jí zemřel manžel. Zlomený muž, sklářský dělník, který po krachu sklárny v roce 1931 nikdy nenašel pořádnou práci. Pil. Občas ji bil. Nakonec se oběsil v kůlně za domem. Marie zůstala sama se třemi dětmi, z nichž nejstarší syn Heinz, sedmnáctiletý, byl už dva roky bez práce a vysedával po hospodách, kde sudetoněmečtí mládenci stále hlasitěji mluvili o „soukmenovcích“ za hranicemi.

Lžíce medu a potom potoky krve. Odvrácená tvář osvobození 1945

A teď, v tu středeční hodinu, slyšela přijíždět motory. Když se na náměstí objevil otevřený mercedes a v něm muž v hnědé uniformě s knírkem, Marie ucítila, jak se jí podlomila kolena. Kolem ní řvaly tisíce hrdel: „Heil! Heil! Heil!“ Ženy padaly do mdlob. Stařeny klečely a křižovaly se. Mladé dívky vrhaly květiny pod kola vozu s takovou silou, že jeden ze střelců SS musel uskakovat, aby ho nezasáhly.

Marie nevhodila svou kytici. Nedokázala se hnout. Jen plakala. Plakala tak, jak nezaplakala ani na manželově pohřbu. Plakala za všechna ta léta hladu, za zavřenou továrnu, za syna bez budoucnosti, za pocit, že je v Československu nikým, nuznou cizinkou ve vlastní rodné zemi. A teď přijel on. Vykupitel.

Toho večera doma sundala ze stěny obraz Panny Marie – ten, který tam visel od její svatby v roce 1912 a opatrně ho uložila do truhly. Na jeho místo pověsila portrét Adolfa Hitlera, který koupila u kolportéra Sudetoněmecké strany za poslední šilink. A pokřižovala se před ním.

Marie Hoffmannová není skutečná postava. Ale jsou jích desetitisíce skutečných žen, jejichž dopisy, deníky a fotografie dnes leží v archivech v Liberci, Praze, Mnichově a Berlíně. A ony všechny mají jednu věc společnou: v říjnu 1938 prožily nejintenzivnější emoci svého života. A byla to láska k muži, který je o sedm let později dovedl do pekla.

Být jako SS. Svatoplukovy gardy – kolaborace v té nejbrutálnější podobě s chutí zabíjet

Proč právě ony? Geneze sudetského fanatismu

Když dnes listujeme dobovými týdeníky a vidíme ty davy plačících žen v krojích, házející květiny pod kola Hitlerova vozu, působí to jako masová hysterie bez příčiny. Člověk však ví, že takhle masové emoce nikdy nevznikají z ničeho. Sudetské Němky neměly propadnout Hitlerovi náhodou – propadly mu zákonitě, protože svůdná návnada – každý jednotlivý kamínek mozaiky jejich životů ležel přesně tak, aby na něj nemohly nepadnout.

Rána první: Versailles a ztracená vlast

Píše se rok 1918. Habsburská monarchie se rozpadá a německy mluvící obyvatelé pohraničních oblastí Čech, Moravy a Slezska – tedy lidé, kteří po staletí žili jako dominantní kulturní vrstva v rámci rakouské říše – se přes noc probouzejí jako menšina v novém slovanském státě. Ženy, které celý život mluvily německy, posílaly děti do německých škol a chodily do německých kostelů, najednou musí vyplňovat formuláře v jazyce, kterému nerozumějí. Který se jim ani trochu nelíbí. To není politická abstrakce. To je každodenní pokoření.

Z pohledu sudetských matek se stala obludná věc: jejich děti se měly stát občany státu, který tu „neměl být“. A nikdo se jich nezeptal.

^{Sudetské Němky při návštěvě Hitlera v Chebu 3. října 1938. Foto: Neznámý, Wikimedia Commons, volné dílo, vybarveno}

Rána druhá: Velká hospodářská krize

Když v roce 1929 explodovala na Wall Streetu finanční bublina, vlna se přelila přes oceán a dopadla v Evropě nejtvrději právě na česko-německé pohraničí. Proč? Protože Sudety byly průmyslovou výkladní skříní bývalého Rakousko-Uherska – sklárny, textilky, porcelánky, hračkářství, výroba krajek. Byly to obory zcela závislé na exportu. A export se zastavil.

V roce 1933 byla v některých sudetských okresech, například na Frývaldovsku, Vejprtsku nebo Šluknovsku, nezaměstnanost přes 60 %. V některých vesnicích nepracoval nikdo. Žádné dávky, žádná sociální záchranná síť, jaká se rozvinula až po druhé světové válce. Pro ženy to znamenalo konkrétní věci: děti chodily do školy hladové. Muži pili. Domy chátraly. Dcery prodávaly své vlasy. Mladé matky kojily, dokud měly mléko, a pak se modlily. A když se modlily, modlily se stále zoufaleji. Modlitby nepomáhaly.

V této chvíli – kdy už nezbývala víra v Boha, v republiku, v manžela ani v sebe samu – přišel muž z Velkoněmecké říše, který slíbil chléb, práci a hrdost.

Requiem za neznámé

Rána třetí: Henleinova propaganda

Konrad Henlein, sudetoněmecký vůdce, nebyl zpočátku nacista. Byl tělocvikář a chytrý politik, který pochopil, že zoufalství je nejmocnější politické palivo. Jeho Sudetoněmecká strana (SdP) si do roku 1935 získala téměř dvě třetiny sudetoněmeckých voličů. Jeho propaganda měla geniální strukturu, šitou přímo na míru ženské psychologii:

„Vaše děti hladovějí kvůli Čechům.“

„Vaši muži jsou bez práce kvůli Praze.“

„Za hranicí žijí naši bratři v hojnosti – a vy zde umíráte.“

„Heim ins Reich. Domů. Do Říše.“

To slovo Heim – domov – je pro němčinu citově nabité podobně jako pro Čechy slovo maminka. Henlein tak ženám neslíbil politické vítězství. Slíbil jim návrat domů. I když nikdy nikde jinde nežily.

Říjen 1938: Náboženská extáze sekulárního národa

Když po Mnichovské dohodě začal Wehrmacht obsazovat pohraničí, neodehrávalo se to jako vojenská okupace. Odehrávalo se to jako náboženská pouť. V Karlových Varech, Liberci, Chebu, Opavě, Mariánských Lázních se po stránkách dobových reportáží valí jedny a tytéž scény:

Slavobrány z čerstvého chvojí stavěné přes noc v každém městečku.

Květinové koberce položené přímo na silnici, po kterých měla projet Hitlerova kolona.

Ženy v krojích – některé v krojích, které už třicet let nikdo nenosil a vytáhly je z dědečkových truhel.

Plačící davy, kde podle svědectví fotografa Heinricha Hoffmanna „nebylo jediného suchého oka v dohledu“.

Sundávané kříže ze zdí, místo kterých přicházely portréty Vůdce.

Praha má jediný kubistický most na světě, přesto ho nechala sejít věkem

Britský diplomat Sir Nevile Henderson, který Hitlerův triumfální průjezd sledoval z dálky, napsal do Londýna depeši, v níž stálo: „Není to politická demonstrace. Je to teologický fenomén. Tyhle ženy ho uctívají způsobem, jakým by středověcí poutníci uctívali ostatky.“ Měl pravdu víc, než tušil. To není fanatismus. To je nová víra.

Příběhy konkrétních žen. Maria – mladá učitelka z Liberce

Z dochované korespondence víme o devatenáctileté Marii, učitelce na německé základní škole v Liberci. V dopise sestře z listopadu 1938 píše: „Když jsem ho viděla, drahá Käthe, pochopila jsem, že všechno, co se mi do té doby v životě stalo, byla jen příprava na tento okamžik. Náš učitel říká, že Vůdce nás vykoupil. Já vím, že je to víc. On nás stvořil znovu.“

Maria vstoupila do BDM (Svaz německých dívek) jako vedoucí. V roce 1942 se přihlásila jako dobrovolnice na východní frontu – jako ošetřovatelka. Vrátila se v roce 1944 s omrzlinami. V květnu 1945 byla v rámci divokého odsunu vyhnána z Liberce. Zemřela na zápal plic v uprchlickém táboře v Bavorsku v zimě 1946. Bylo jí dvacet sedm let.

Berta – matka pěti dětí ze Šluknovska

Bertin manžel se vrátil z první světové války bez nohy. Rodina živořila. V roce 1939 dostala Berta poukaz na Mutterkreuz – Kříž cti německé matky – který Nacistická strana udělovala matkám s mnoha dětmi. Byla to bronzová medaile, ale pro Bertu znamenala víc než zlato. V dopise místnímu funkcionáři SdP napsala: „Poprvé v životě jsem cítila, že to, co dělám doma s dětmi, není zbytečné. Že někdo vidí mou práci. Vůdce mě vidí.“

^{Povolení překročit hranice Říšské župy Sudety. Vlevo je přední strana povolenky, vpravo zadní strana. Foto: Neznámý, Wikimedia Commons, volné dílo.}

V roce 1945 ztratila tři syny na východní frontě. Čtvrtý se vrátil ze sovětského zajetí v roce 1953 jako lidská troska. Berta zemřela v roce 1961 v Bavorsku. Na nočním stolku jí zůstala fotografie Adolfa Hitlera, kterou nikdy nedokázala vyhodit.

Když z fanynek vyrostly dozorkyně

A zde se příběh sudetských žen láme do nejtemnější polohy. Ze stejného sociálního substrátu – z chudých sudetských rodin, kde dcery hledaly v nacistickém aparátu cestu k finanční nezávislosti – pocházelo neúměrné procento dozorkyň v koncentračních táborech. V ženském táboře Ravensbrück tvořily sudetské Němky jednu z největších národnostních skupin mezi Aufseherinnen.

Mladé dívky, kterým bylo v roce 1938 patnáct let, kterým Hitler dal pocit, že znamenají něco víc než osud služky v Liberci nebo dělnice v karlovarské porcelánce, se o pět let později učily, jak bít vězeňkyně býkovcem. Mnohé byly po válce souzeny. Některé pověšeny. A jejich matky, ty, které je v roce 1938 v krojích posílaly do BDM s úsměvem na rtech, se musely učit, jak žít s tím, co z jejich dcer udělala víra, kterou jim daly.

Hořké vystřízlivění: Květen 1945

Pak přišel konec. A on byl tak děsivý, že na něj sudetské Němky nezapomněly do dnešního dne. Nejprve telegramy z fronty – jeden za druhým. Manžel padl u Stalingradu. Syn nezvěstný u Kurska. Bratr zahynul při bombardování Drážďan. Sudety byly demograficky zdevastovány – v některých vesnicích na konci války nezbyl jediný muž ve věku 18–40 let.

Pak přišla Rudá armáda. A s ní masové znásilňování. Historici dnes odhadují, že v Sudetech byly v dubnu a květnu 1945 znásilněny desítky tisíc žen – od dětí po stařeny. Ty stejné ženy, které v roce 1938 plakaly štěstím, plakaly nyní ze zcela jiných důvodů.

A pak přišel divoký odsun. Dvouhodinová lhůta na sbalení. Padesát kilo zavazadel. Pochody smrti z Brna, z Ústí nad Labem. Statistiky se dodnes liší, ale mezi 15 000 a 30 000 sudetských Němců během odsunu zemřelo – velkou většinu tvořily ženy, starci a děti, protože muži byli mrtví, zakopáni v zemi na frontách.

Bilance: Slepá láska a její cena

Když člověk dnes zkoumá fotografie z října 1938 a porovnává je s fotografiemi z května 1945 – uprchlických kolon, plačících žen s ranci, dětí umírajících podél silnic – nemůže se ubránit pocitu šokující symetrie. Ty samé tváře. Stejné rysy. Stejné šátky. Jen ty oči se změnily.

Sudetské Němky milovaly Hitlera intenzivněji než kterékoli jiné Němky v celé Třetí říši. Vrhaly se mu pod nohy s vírou, že přináší vykoupení. A za tuto víru zaplatily nejvyšší cenu – ne proto, že by byly horší než ostatní, ale proto, že byly zoufalejší.

A v tom je možná nejhlubší poučení z jejich osudu: že fanatismus se nerodí z hlouposti ani ze zla. Rodí se z bezmoci. Z hladu. Z pocitu, že už nemáme co ztratit.

Když člověk dvacet let čeká na zázrak a najednou se mu zdá, že přišel, neptá se, kdo je ten, kdo zázrak přinesl. Padne na kolena a děkuje. A teprve mnohem později – příliš pozdě – pochopí, komu se to vlastně klaněl.

Marie Hoffmannová z chebského náměstí, ta vymyšlená postava, jíž jsem začal tento příběh, mohla být kteroukoli z desítek tisíc skutečných žen. Některá z nich možná byla i vaše prababička – pokud máte sudetoněmecké kořeny. A pokud nemáte, mohla to být sousedka vaší prababičky, žena, která jí v roce 1937 půjčovala hrnec na zavařování švestek.

Historie není abstrakce. Historie jsou tváře. A tváře sudetských žen, plačících v říjnu 1938 a plačících znovu v květnu 1945, patří k nejtragičtějším tvářím dvacátého století.

Jejich příběh na nás křičí, že nejhorší tyrani nejsou ti, kteří přicházejí s tanky. Nejhorší jsou ti, kteří přicházejí s ideologií – a my sami jim ty květiny ochotně házíme pod nohy.

Od metafory k holocaustu: Jak slovo „parazit“ v historii zabíjelo

^{Zdroje: https://www.idnes.cz/xman/profily/adolf-hitler-eva-braun-hitlerovy-zeny-nacisti.A200505_122543_zahranicni_nvo}

^{https://www.ceskatelevize.cz/porady/10623973386-posledni-tajemstvi-treti-rise/213382558520003/}

^{https://www.csfd.cz/film/86825-hitlerovy-zeny/prehled/}

^{https://www.historieblog.cz/2016/09/hitlerovy-zeny/}

^{https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Braunov%C3%A1}

^{STANĚK, Tomáš: Perzekuce 1945. Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996. GEBHART, Jan – KUKLÍK, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada: Druhá světová válka. Praha: Paseka, 2006. KURAL, Václav: Místo společenství konflikt. Češi a Němci v dialogu o minulosti 1848–1948. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994. ŠVACHULA, Petr: Dozorkyně v koncentračních táborech a jejich poválečné osudy. Brno: Masarykova univerzita, 2017. Sbírky vzpomínek pamětníků (Sudetendeutsches Archiv München: Deníky, dopisy a poválečná svědectví sudetoněmeckých žen vyhnaných v roce 1945. HENDERSON, Nevile: Failure of a Mission: Berlin 1937–1939. London: Hodder and Stoughton, 1940. Depeše britského velvyslance v Berlíně, který osobně popisoval psychologickou a „teologickou“ atmosféru obsazování Sudet. Heydrich – konečné řešení (2011). Dokumentární cyklus České televize, režie Zdeněk Všelicha. Díl věnovaný náladám v Sudetech a citovanému dopisu učitelky Marie. MOTL, Stanislav: Svědek z temnot (kniha) a rozhlasový cyklus Stopy, fakta, tajemství (Český rozhlas). Hitlerovy ženy (Hitlers Frauen, 2001). Dokumentární série ZDF / profily historika Guido Knoppa. Poznámka autora: Postava Marie Hoffmannové v úvodu je modelovým příkladem (jen mou literární kompilací) vytvořeným na základě reálných deníkových záznamů a archivních materiálů.}