Místo, kde se člověk vrací domů, aniž tam kdy předtím byl

Existují země, které navštívíte jako zdvořilí hosté, a pak ty, které vás přepadnou a už nikdy nepustí. Keňa nečeká na vaši návštěvu, ona si vás najde. Svlékne vás ze všech jistot, dostane se vám pod nehty a nakonec i do krve.

Trvalo ti to dlouho, ale jsi zpátky. O zemi, která nečeká na vaši návštěvu, ale která navštíví vás a už nikdy neodejde:

Existují na tomto světě země, které jednoduše navštívíte, prohlédnete si jejich památky, vyfotíte jejich scenérie, ochutnáte jejich jídla, koupíte si jejich suvenýry a pak se vrátíte zpět do svého každodenního života, jako byste si jen na chvíli odskočili z rutiny, jako byste jen na okamžik přepnuli televizní kanál a pak se vrátili zpět k původnímu programu.

^{Rudá půda, která se vám dostane pod pod kůži. Cesta do vnitrozemí Keni začíná právě tady. Foto autor}

Jsou to země, které projdou vaším životem jako zdvořilý host. Přijdou, pobaví se, poděkují a odejdou, aniž by po sobě zanechaly cokoli víc než několik fotografií ve složce telefonu, které si za půl roku prohlédnete s matnou nostalgií, než je přesunete do archivu a zapomenete na ně nadobro.

A pak existuje Keňa. Země, která nečeká na vaši návštěvu, ale která navštíví vás, která si vás najde dřív, než vy najdete ji, která k vám přijde jako stará známá, jako vzdálená příbuzná, o které jste nikdy neslyšeli, ale která vás zná lépe než vy sami sebe, která vám položí ruku na rameno a řekne tichým, klidným hlasem: „Trvalo ti to dlouho, ale jsi zpátky.“

Mrtvý pes a tančící delfíni. Mezi Keňou a Tanzanií na ostrově Wasini

Přijdete jako turista, s pasem v kapse, s pečlivě naplánovaným itinerářem v telefonu, se seznamem míst, která chcete vidět, s rezervacemi hotelů, s cestovním pojištěním, s dezinfekčním gelem v příručním zavazadle a s veškerou výbavou člověka, který si myslí, že má svůj zážitek pod kontrolou.

A ona vás svlékne ze všech jistot, které jste si přivezli, jednu po druhé, pomalu, ale neúprosně, s trpělivostí, kterou má jen země stará miliony let. Rudá půda, ta sytě oranžovočervená lateritová hlína, která pokrývá obrovské části keňského vnitrozemí a která vypadá, jako by ji někdo namaloval temperou přímo z tuby, se vám dostane pod nehty první den.

Ani si nevšimnete, kdy se to stalo, jen se podíváte na své ruce a vidíte ten rudý lem, ten prach, který se usadil v záhybech vaší kůže. Pod kůži se vám dostane i druhý den. Ne doslova, ale metaforicky, v tom smyslu, že začnete cítit, jak vám Keňa proniká do podvědomí, jak se její barvy, zvuky a vůně začínají otiskovat do vaší mysli způsobem, který jste nečekali a na který jste nebyli připraveni.

A taky do krve. Do krve se vám dostane tak tiše, a tak hluboce, že si toho všimnete, až když bude pozdě, až když budete sedět zpátky v letadle směrem domů a ucítíte v hrdle zvláštní stažení, které nemá žádné racionální vysvětlení, protože jak může člověku chybět místo, kde nikdy předtím nežil, jak může cítit stesk po domově, který není jeho domovem, jak může mít pocit, že opouští něco, co mu patřilo odjakživa? To už neodejde nikdy. To už je navždy.

Článek má pokračování. V příštím díle se vydáme na sever, k Nefritovému moři, kde se pod smaragdovou hladinou skrývá čtrnáct tisíc krokodýlů a kde kosti našich předků vyprávějí příběhy staré miliony let.

Měli splachovací toalety, když my vylévali nočníky z oken. Svahilská architektura v Keni