Lžíce medu a potom potoky krve. Odvrácená tvář osvobození 1945

Osvoboditelé přicházeli v noci a s nimi i křik. Pro tisíce žen a rodin skončilo jaro 1945 osobní tragédií, o které musely pod hrozbou trestu mlčet. Na náměstích se tančilo. V úkrytech se odehrávaly scény jako z noční můry.

Jaká byla skutečná cena za konec války a proč musely tajné kroniky a vzpomínky pamětníků čekat na své zveřejnění až do dnešních dnů?

Křik, který slyšela celá vesnice. Bylo 8. května 1945. Den, kdy měly zpívat zvony a lidé tančit na návsích. Den, kdy měla skončit šestiletá noční můra protektorátu. A v moravské vesnici Veselíčko se skutečně zpočátku tančilo. Malý Ladislav Sedláček, kterému ještě nebylo jedenáct let, vítal sovětské vojáky s nadšením dítěte, kterému dospělí celá léta opakovali, že přijdou hrdinové. Jeden z rudoarmějců se na něj usmál a podal mu lžíci medu. Sladkost svobody. Téhož večera se chlapec krčil ve tmě a zacpával si uši.

Pětice vojáků 60. armády 4. ukrajinského frontu vtrhla do místní hospody. Vyvlekli odtamtud šest dívek a žen, mezi nimi Vlastu, Zdenu, Jiřinku a dceru olomouckých vlastenců, která měla tu smůlu, že se zrovna tudy vracela domů. „Slyšeli jsme nářky a křik celou noc,“ vzpomínal Sedláček o desítky let později. „Ráno bylo všude plno krve.“

V ten samý den, jen pár desítek kilometrů severněji, ve Svatoňovicích na Opavsku, vstoupila do domu paní Keimarové, matky tří dětí, jiná skupina vojáků. Bylo jich asi dvanáct. Znásilňovali ji jeden po druhém před očima jejích plačících dětí. Když začala krvácet, jeden z nich ukončil její utrpení bajonetem.

Důstojník, který přišel později, ji pro jistotu ještě dorazil ranou z pistole. Sousedka Ema Boschová se s dětmi pokusila ukrýt v rezervoáru na vodu. Vytáhli ji ven. Mladší dítě se utopilo v panice. Sedmiletá dcera musela sledovat, jak je matka znásilňována. Pět mužů z vesnice, včetně Emila Keimara, bylo vyvedeno za ves ‚doprovodit vojáky‘. Nikdy se nevrátili.

A v tichém klášteře sester kongregace svaté Alžběty, kde se devětadvacetiletá jeptiška Paschalis starala o raněné v provizorním lazaretu, vstoupil do dveří voják s úmyslem, který nepotřeboval slov. Sestra Paschalis sevřela v ruce kříž. „Já patřím Kristu, ne vám,“ řekla mu do očí. Zastřelil ji. V roce 2015 ji papež František blahořečil. Byla jen jednou z deseti řeholnic téže kongregace, které sovětští vojáci umučili, některé až po znásilnění. To je obraz ‚jara svobody‘, který se do československých učebnic nikdy neměl dostat.

Tabu, o kterém se mlčelo

„Bohužel, počet obětí znásilnění rudoarmějci v Československu nikdy přesně nevyčíslíme,“ konstatuje historik Jan B. Uhlíř. Odhady se pohybují v děsivém rozmezí od 20 000 do 100 000 žen. Pro srovnání: v samotném Berlíně bylo podle britského historika Antonyho Beevora znásilněno na 100 000 žen, z nichž asi 10 000 zemřelo na následky nebo spáchalo sebevraždu.

V Československu byly nejhůře postiženy oblasti, kde se déle bojovalo, a místa s německy mluvící menšinou. Jižní Morava, Slezsko, Sudety, Hlučínsko. Ale brutalita nemíjela ani Prahu, Brno či ve vnitrozemí. Obětí se stávaly Češky, Slovenky, Němky, Maďarky, ale i sovětské ženy právě propuštěné z koncentračních táborů, dokonce i příslušnice spojeneckých národů. Násilníci nerozlišovali.

„Většina obětí se nikdy nepřihlásila a žila s traumatem až do smrti,“ říká Uhlíř. „Je to jedno z posledních bílých míst našich moderních dějin.“ Švýcarský historik Adrian von Arburg, který dlouhá léta působil na Masarykově univerzitě, formuluje totéž ostřeji: „V Česku neradi slyšíte, že to nebylo jen osvobození, ale i násilná okupace.“

Po válce zavládla euforie a vděčnost. Pochopitelná, neboť Rudá armáda zaplatila za osvobození Československa téměř 140 000 životů. Po únoru 1948 pak nastoupila čtyřicet let trvající ideologická cenzura, která jakoukoliv kritiku „osvoboditelů“ proměnila ve zločin proti státu.

Trauma se uzavřelo do mlčení. Ženy nemohly mluvit. Faráři, kteří si vedli kroniky, schovávali zápisy do tajných šuplíků. Lékaři, kteří ošetřovali oběti pohlavních chorob a prováděli ilegální potraty, si nesměli dělat poznámky. A přesto dokumenty existují. A svědci promluvili.

Stalinův dopis, který přišel pozdě

Bylo by historickou nepoctivostí tvrdit, že sovětské velení o ničem nevědělo. Vědělo. A část velitelů reagovala přísně. Známé jsou případy, kdy byli násilníci zastřeleni před nastoupenou jednotkou. Tresty se pohybovaly od zatčení po popravu.

Ale propaganda předchozích let dělala své. Sovětský spisovatel Ilja Erenburg svými ohnivými letákovými texty rozdmýchával touhu po pomstě za německá zvěrstva v SSSR, ačkoliv pozdější tvrzení o jeho přímé výzvě ke znásilňování byla nacistickou fabrikací. Stalin sám zpočátku násilí přehlížel a teprve v dubnu 1945 vydal rozkaz ke změně chování vůči civilistům. Bylo už ale pozdě, fronta se valila Evropou a disciplína se v některých tzv. druhosledových jednotkách prakticky rozpadla.

Podle amerického historika Normana Naimarka pokračovalo znásilňování ve východním Německu až do zimy 1947–1948, kdy sovětské velení definitivně omezilo pohyb vojáků mimo střežené tábory. V Československu skončila vlna násilí dříve. S odchodem vojsk v listopadu a prosinci 1945. Ale stopy zůstaly. V kronikách. V hrobech. V nepojmenovaných traumatech generací.

Lidé, kteří zmizeli beze stopy: jednotky SMĚRŠ

Sexuální násilí bylo často projevem zhroucené disciplíny, individuálního zvěrstva, dobového chaosu. Existoval však ještě druhý okruh excesů, a ten byl naopak chladnokrevně systémový.

Jmenoval se SMĚRŠ. Zkratka Smerť špionam! – Smrt špionům! – patřila sovětské vojenské kontrarozvědce, kterou v dubnu 1943 výnosem Rady lidových komisařů zformalizoval Stalinův oblíbenec Viktor Abakumov. SMĚRŠ měl pět operativních odborů. Pátý byl ten nejstrašnější: vytvářel tříčlenné tribunály, které vynášely rozsudky, nejčastěji trest smrti.

Na rozdíl od příslušníků NKVD nosili příslušníci SMĚRŠ standardní vojenské uniformy Rudé armády a poznali se jen podle zvláštních legitimací. Vmísili se mezi obyčejné vojáky. Pohybovali se po Praze, po Brně, po Ostravě. A vyhledávali své seznamy.

Od metafory k holocaustu: Jak slovo „parazit“ v historii zabíjelo

Na seznamech byli především ruští a ukrajinští emigranti, tzv. bílá emigrace, která našla v meziválečné Československé republice azyl po pádu carského Ruska. Byli to bývalí důstojníci, profesoři, novináři, inženýři. Lidé, kteří třicet let žili pokojně v Praze, mluvili česky, vychovali zde děti. Mezi nimi i generál Sergej Vojcechovskij, muž, kterému kdysi naslouchal sám prezident Masaryk při vojenských cvičeních. Sovětští agenti ho zatkli přímo v Praze. Zemřel v roce 1951 v gulagu Tajšet.

SMĚRŠ ale nezatýkal jen emigranty. Z území dnešní České republiky bylo do Sovětského svazu odvlečeno asi tři sta osob. Ze Slovenska nejméně 10 000. Z Podkarpatské Rusi tisíce dalších, ale ti se „vyřešili“ tím, že území bylo připojeno k SSSR a nároky na navrácení občanů se staly bezpředmětnými.

^{Průkazka: „СМЕРШ Удостоверение контрразведки 1943“, Lidový komisariát obrany SSSR. Foto: Народный комиссариат обороны СССР, Wikipedia, volné dílo}

Kdo to byli? Kromě bílých emigrantů také Slezané, kteří během války nedobrovolně sloužili ve wehrmachtu. Maďaři. Němci. Slovenští úředníci válečného státu. Ukrajinští nacionalisté. Rusínská inteligence. Ale i obyčejní lidé, kteří měli tu smůlu, že je někdo udal.

Do Československa se vrátila necelá pětina odvlečených, nejdříve po deseti letech v lágru. Většina z nich s podlomeným zdravím. Mnozí už nikdy.

A československý stát? „Lze říci, že úřady byly zaskočeny,“ konstatuje historik Prokop Tomek. „A potom asi nechtěly nepříjemnou a nejasnou záležitostí komplikovat vzájemné vztahy.“ Ministerstvo zahraničí sice podávalo protesty, ale komunisté ve státním aparátu snahy o nápravu sabotovali. Šlo přece o ‚nepřátele SSSR‘. Po únoru 1948 ustaly i ty formální protesty. Sovětská strana přímo naznačila, že intervence za odvlečené je nežádoucí.

Zákon o odškodnění byl přijat až v roce 2002. Žádosti vyřízeny, ale jen řádově desítkám osob. Většina obětí to už nestihla.

Švédské šance: hrob

A pak je tu příběh, který nelze vyprávět bez bolesti. Ne proto, že vrahy byli v tomto případě sovětští vojáci, ale proto, že vrahy byli Češi a Slováci v československých uniformách, a stalo se to v atmosféře ‚osvobozovacího‘ chaosu, kterou Rudá armáda spoluvytvářela.

Bylo 18. června 1945. Čtyřicet dnů po konci války v Evropě. Na přerovské nádraží přijíždí v 6.15 ráno vojenský vlak číslo 2 059, který veze ze slavnostní pražské přehlídky zahraničního vojska zpátky na Slovensko příslušníky čerstvě ustanoveného 17. pěšího pluku z Petržalky. Tito muži právě před třemi dny pochodovali Václavským náměstím za hřímání davů, prezident Beneš jim mával z tribuny, generál Ludvík Svoboda jim salutoval. Byli to hrdinové.

Na vedlejší kolej zastavuje druhý vlak. Veze karpatské Němce, obyvatele Hauerlandu, Spiše a okolí Bratislavy, jejichž předkové sem přišli ve 13. století, kteří se pod ochranou československých úřadů vracejí domů na Slovensko po válečné evakuaci. V transportu jsou převážně ženy, děti a starci. Také několik Maďarů, Slováků a osob ruské národnosti, kteří byli v transportu zařazeni.

Co se stalo dál, je dílem rozhodnutí dvou důstojníků – Karola Pazúra a Bedřicha Smetany. Lidé z transportu byli vyvedeni a pochodem hnáni dva kilometry za Přerov, na pole zvané Švédské šance. Tam, na poli pana Slováčka, museli muži vykopat jámu sedmnáct metrů dlouhou, dva metry širokou a dva metry hlubokou. Po půlnoci 19. června 1945 začalo zabíjení.

Ranou do týlu padali do hrobu jeden po druhém. Sedmdesát dva mužů. Sto dvacet žen. Sedmdesát pět dětí do patnácti let. Kojenci byli stříleni v náručích matek. Celkem 267 lidí. Jediným proviněním obětí bylo, že mluvily německy.

Když se v říjnu 1947 začalo o masakru psát v denním tisku, Státní bezpečnost zareagovala bleskově. Provedla utajenou exhumaci ve dnech 7. až 9. října 1947 a důkladně rozdělila těla. Mužská byla pohřbena na přerovském hřbitově. Těla žen a dětí byla převezena do olomouckého krematoria v Neředíně, kde byla, jako pojistka, aby nikdy nikdo nic nedokázal byla spálena.

Popel byl uložen do dvou pozinkovaných dřevěných beden a zakopán do hrobu číslo 191 v sektoru XXIII. olomouckého hřbitova. Bez nápisu. Bez záznamu. Bez paměti. A zapomenuto.

Po únoru 1948 se o Švédských šancích nesmělo psát. Nesmělo se mluvit. Pamětníci, kteří viděli pochod kolony k poli, raději mlčeli. Dokonce i pozůstalí karpatských Němců, rozptýlení po severních a západních Čechách. Ve Šluknově, Rumburku, Chabařovicích, Kraslicích, mnohdy desetiletí netušili, kde jejich blízcí leží.

Až v roce 2016, sedmdesát jedna let po vraždě, byly bedny s popelem v olomouckém hrobě nalezeny. Na místě byla odhalena pamětní deska s drsným textem: „Kdo chrání viníky – sám se dopouští viny!“ O rok později, v roce 2017, byl popel pietně uložen do nového hrobu na přerovském hřbitově, hned vedle hrobu mužů. Po dvaasedmdesáti letech se rodiny, které kdysi v jednu noc přišly o všechno, konečně sešly. Aspoň v zemi.

^{8. května vstoupila Rudá armáda do Znojma. Foto: unkrown – www.boards, Wikipedia Commons, volné dílo}

Dnes, díky historikovi Pavlu Kreisingerovi a komiksu Martina Šinkovského Temné obilí, se příběh dostává k mladší generaci. Už nejen a pouze v šepotu archivářů, ale v knihkupectvích, ve školách, na pietních výstavách.

Co s tím vším?

Jaro 1945 nebylo jen jarem osvobození. Bylo to také jaro, kdy mnoho československých občanů zjistilo, že fronta nepřináší jen konec jednoho útlaku, ale často i začátek nových. Násilí na ženách. Mizení sousedů v sovětských autech. Vraždy spáchané z pomsty, ze strachu, nebo prostě proto, že někdo měl uniformu a moc.

Je třeba dodat, co je pravda: Rudá armáda zaplatila za osvobození Československa nesmírnou cenu. Více než 140 000 sovětských vojáků leží v české a moravské zemi. Bez jejich obětí by neexistovalo to, co dnes nazýváme svobodou. Dlužíme jim úctu. Ale dlužíme úctu i ženám z Veselíčka, jejichž jména ani neznáme. Sestře Paschalis. Paní Keimarové. Generálu Vojcechovskému. Dvěma stům šedesáti sedmi obětem ze Švédských šancí, mezi nimi pětasedmdesáti dětem.

Historie není nikdy jednobarevná. A teprve když jsme schopni unést její šedi a stíny, můžeme říci, že jsme dospěli. Jak píše meditace Julia Schustera, vytesaná v kameni nad jedním z hrobů:

„Vzpomínáme obětí násilí kdykoliv a kdekoliv na světě, prosme o odpuštění… Utrpení však tříbí mysl a srdce člověka, činí jej přístupným pro více lidskosti.“

To je možná ta jediná naděje, kterou nám zapomenuté hroby dávají. Že si možná někdy vzpomeneme.

Requiem za neznámé

^{Použité zdroje:}

^{- Masové znásilňování Rudou armádou v Československu: Příběhy, ze kterých mrazí}

^{- Protizákonné aktivity Rudé armády v Československu}

^{- Působení sovětského SMĚRŠ na československém území v roce 1945}

^{- Čechoslováci v Gulagu}

^{- Odvlečení do ZSSR (PDF)}

^{- Masakr na Švédských šancích 18.–19. 6. 1945 (PDF)}

^{- Zapomenutý masakr na Švédských šancích}

^{- knihy Vladimíra Bystrova, Z průhonu do gulagu a Mečislava Boráka Svědkové ze sovětských koncentračních táborů.}