Jak může někdo – například ministryně – používat tituly, pokud na ně nemá nárok?

Kauza okolo nové ministryně spravedlnosti Evy Decroix v posledních dnech ukázala, že i na nejvyšších místech české politiky se někdy objevuje používání akademických titulů, na které daná osoba formálně nemá nárok.

Ačkoliv Decroix absolvovala jisté vzdělání ve Francii a její vzdělání bylo nostrifikováno Univerzitou Karlovou, český magisterský titul „Mgr.“ podle ministerstva školství oficiálně nesplnila. Přesto je titul uveden jak na jejích oficiálních profilech v Poslanecké sněmovně, tak i v databázi České advokátní komory.

Jak je něco takového vůbec možné?

V České republice je používání akademických titulů upraveno zákonem a pravidly nostrifikace zahraničního vzdělání. Pokud zahraniční diplom neumožňuje udělit rovnocenný český titul, absolvent by jej užívat neměl. V praxi ale existuje prostor pro chyby, omyly či úmyslné zneužití – zejména pokud není systém dostatečně kontrolován a nikdo věc aktivně neprověřuje. Stačí například, když osoba sama v životopise nebo při vyplňování formulářů uvede „Mgr.“

Eva DECROIX @eva_decroix

Vystudovala jsem v zahraničí, magisterské vzdělání mám.
Studovala jsem ve Francii, vzdělání mi bylo jako magisterské uznáno. Složila jsem advokátní zkoušky s vyznamenáním, složila jsem mediátorské zkoušky, udělala si anglicko-francouzský postgraduál MBA na VŠE, postgraduál MPA na

19. června 2025 v 15:10, příspěvek archivován: 20. června 2025 v 5:23

oblíbit retweet odpovědět

Veřejný prostor je přitom na tituly stále citlivý. Akademický titul bývá vnímán jako známka odbornosti, kompetence i určité míry společenské prestiže. Podstatu problému vystihuje i stanovisko ministerstva školství: pokud na nějaký titul člověk prokazatelně nedosáhl podle českých pravidel, neměl by jej používat. Deklarování nezaslouženého titulu je tedy minimálně neetické a v některých případech by mohlo být i postižitelné.

Co takové jednání vypovídá o charakteru dotyčných?

Používání titulu, na který nemám nárok, je projevem snahy zvýšit svou společenskou a profesní hodnotu na základě něčeho, co není pravda. V případě veřejně činných osob, zvlášť politiků či funkcionářů, to ukazuje na několik zásadních charakterových vlastností:

Nízká úcta k pravidlům a zákonům

Pokud někdo usedne do ministerského křesla, a přitom ignoruje formální pravidla, která platí pro všechny ostatní, vysílá signál, že v některých ohledech dává přednost vlastnímu prospěchu před úctou k řádu, který má sám reprezentovat.

Nečestnost až pokrytectví

Neoprávněné užívání titulu lze chápat jako neupřímnost vůči veřejnosti a voličům. Zároveň se tím zpochybňuje celková důvěra vůči osobě i instituci, kterou zastupuje.

Nedostatek sebereflexe

U osoby, která se na podobné přešlapy nechá upozornit či je dokonce zopakuje, vyvstává otázka, zda je schopná přiznat si chybu a převzít odpovědnost. Pokud je pro někoho natolik důležité vystupovat s titulem, že i přes absenci oprávnění jej uvádí, ukazuje to i na závislost na vnějším uznání a honbě za prestiží namísto práce s reálnými výsledky.

Proč je to nebezpečné?

V politice i veřejné správě je důvěra základem fungující společnosti. Pokud se začnou rozmělňovat standardy – byť třeba u tak „formální“ záležitosti, jako je titul, postupně to podrývá důvěru i v další normy, a oslabuje to závazek politiků být příkladem pro ostatní.

Odpovědné osoby s podobnými přešlapy mají nést možný reputační dopad a zároveň musí svá pochybení aktivně vysvětlit či napravit. V krajních případech může jít nejen o morální selhání, ale také o překážku pro výkon veřejné funkce. Společnost by na podobné případy měla důsledně upozorňovat a vyžadovat jasnou odpovědnost, aby nedošlo k erozi důvěry ve státní instituce i samotné představitele státu.

^{foto: Wikimedia Commons, volné dílo}