Být jako SS. Svatoplukovy gardy – kolaborace v té nejbrutálnější podobě s chutí zabíjet

Krvavý křest v uličkách pražského Josefova, sny o moci v černých uniformách a fanatická loajalita k Třetí říši. Svatoplukova garda se v počátcích okupace pokusila stát se českou obdobou elitních jednotek SS.

Jak se z radikálních nacionalistů a hospodských rváčů stali nebezpeční teroristé a udavači, kteří neváhali nasadit bomby proti vlastním sousedům? A proč jimi nakonec pohrdali i sami nacisté? Příběh vzestupu a potupného pádu „černokošiláčů“, kteří v nejtěžších chvílích národa zvolili cestu té nejhorší zrady.

^{Jan Rys-Rozsévač, vlastním jménem Josef Rozsévač, byl český fašistický politik a novinář, funkcionář mládežnického hnutí Vlajka. Foto: Karel Wallerstein (1881–1950) Wikipedie, volné dílo}

Nedaleko Staronové synagogy provedl 25. května 1939 český fašista, člen Vlajky a SG Oldřich Rovný pumový útok, jenž zranil několik lidí.

Vzduchem se nesla vůně spáleniny a prachu. V úzkých uličkách pražského Josefova, tam, kde se historie židovského města po staletí prolínala s tepem české metropole, zavládla vteřina absolutního ticha, kterou vzápětí vystřídal křik zraněných. Rote Gasse (Červená ulice), se toho dne stala dějištěm brutálního činu, který měl jasný vzkaz: český fašismus už není jen hlučnou debatou v zakouřených hospodách. Má zbraně, má výbušniny a má chuť zabíjet.

Tento útok nebyl dílem osamělého šílence. Byl to krvavý křest Svatoplukovy gardy (SG), polovojenské úderky hnutí Vlajka, která se v prvních měsících německé okupace pokusila stát se českou obdobou jednotek SS.

Všude se vyrojilo plno podivných lidí – udavačů, kteří za mrzkou odměnu nebo z pomstychtivosti udávali nepřátelským vojenským a policejním úřadům své spoluobčany. Ve zvláštní organizaci s názvem Prapor se dokonce ustavila zrádcovská skupina nedobrých lidí a všelijak pomáhala Nepříteli. Obrátila se proti vlastnímu národu, vychvalovala Nepřítele a hrozila každému, kdo by se proti Nepříteli nějak špatně vyslovil. Jaroslav Foglar: Strach nad Bobří řekou, Jaroslav Foglar a Protektorát

Ve stínu hákového kříže: Zrození českých esesáků

Svatoplukova garda nevznikla ve vakuu. Byla produktem frustrace, antisemitismu a zvráceného obdivu k nacistickému Německu. Zatímco se většina národa vzpamatovávala ze šoku z okupace března 1939, skupina radikálů kolem Jana Rysa-Rozsévače (vlastním jménem Josef Rozsévač) viděla příležitost. Chtěli moc. A věděli, že k moci v nacistickém systému vede cesta přes uniformu a násilí.

Od metafory k holocaustu: Jak slovo „parazit“ v historii zabíjelo

Organizace byla pojmenována po velkomoravském knížeti Svatoplukovi, což byl paradoxní pokus o naroubování české historie na ideologii, která slovanskou svébytností v jádru pohrdala. Členové SG nosili černé uniformy (odtud přezdívka černokošiláči), vysoké boty a na rukávech pásky s emblémem Vlajky. Jejich cílem bylo jediné: demonstrovat sílu a absolutní loajalitu k Třetí říši.

Noc v Červené ulici

Útok v Červené ulici byl jen špičkou ledovce. Svatoplukova garda se specializovala na terorizování židovského obyvatelstva a tzv. nespolehlivých Čechů. Jejich akce měly podobu nočních razií, fyzických napadení v kavárnách, a především provokačních pochodů.

Vlajkaři věřili, že pokud budou dostatečně brutální a loajální, Němci je pověří správou Protektorátu místo vlažné vlády Aloise Eliáše. Členové SG se účastnili i akcí, které měly za cíl vyprovokovat německý zásah proti českým institucím. Byli to kolaboranti v tom nejčistším a nejodpornějším smyslu slova. Lidé, kteří udávali své sousedy ne ze strachu, ale z přesvědčení.

Bitva v Dušní: Fanatismus v ulicích

Pokud byl útok v Červené ulici výstřelem do tmy, události ze 7. srpna 1940 byly otevřenou válkou v centru Prahy. Kolem sedmé hodiny večerní se před budovou ústředního sekretariátu Národního souručenství v Dušní ulici č. 17 začal srocovat stín davu. Nebyl to dav nespokojených občanů, byla to po krvi toužící falanga čítající na pět set českých fašistů a gardistů.

Scéna připomínala středověký pogrom přenesený do moderních kulis. Vlajkaři byli ozbrojeni klacky, obušky, olověnými boxery a – co bylo nejděsivější – lahvemi s leptavou kyselinou. Záminkou k běsnění se stalo zatčení Josefa Nestávala, postavy spojené s odbojem, což radikálové využili jako signál k frontálnímu útoku na „vlažné“ protektorátní instituce.

V půl osmé večer se hráz protrhla. Proti davu stálo pouhých padesát českých strážníků. Vzduchem létaly lahve, ozýval se praskot tříštěného skla a tupé rány dopadajících obušků. Skutečný zlom však nastal, když se k vlajkařům přidalo několik příslušníků SS. S touto brutální posilou v zádech gardisté pod vedením Vladislava Skalničky a za přítomnosti fanatického Jindřicha Thuna-Hohensteina budovu dobyli.

Noc v Dušní ulici se vlekla v horečnatém oparu vítězství, které mělo jepičí život. Po jedenácté hodině se esesáci, vycítivši změnu nálady u svého velení, nenápadně stáhli. Vlajkaři zůstali v obklíčení českou policií sami. Před půlnocí se hrdinství změnilo v potupnou kapitulaci. Policie budovu vyčistila a osmdesát gardistů skončilo v poutech. Pro Svatoplukovu gardu však toto zdánlivé vítězství znamenalo politický políček. Český řezník a státní tajemník K. H. Frank totiž vzkázal, že v jeho Protektorátu nebude trpět žádné samozvané pouliční války, které by narušovaly německý monopol na pořádek.

^{K. H. Frank 1940, legitimace. Foto: Státní oblastní archiv v Praze, Wikipedia, volné dílo}

Hniloba, intriky a alkohol

Zajímavým a často opomíjeným rysem Svatoplukovy gardy byla její vnitřní nestabilita. Přestože se navenek prezentovali jako disciplinovaná armáda nového řádu, uvnitř SG kypěly spory o peníze a vliv. Velitelé gardy, jako byli František Směták nebo Josef Rozsévač, se často utápěli v alkoholu a rvačkách.

Nacisté, ačkoliv násilí v ulicích vítali jako destabilizační prvek, se na Svatoplukovu gardu dívali s rostoucím opovržením. Pro německé velitele byli vlajkaři jen užitečnými idioty, nikoliv rovnocennými partnery. Když SG v roce 1940 a 1941 zintenzivnila své útoky na protektorátní úřady, začali Němci ztrácet trpělivost. Chaos, který SG šířila, totiž narušoval klid k práci, který nacisté v českém zázemí pro své válečné úsilí potřebovali.

^{Svatoplukovy gardy v Brně. Kasárna v Židenicích - 30. léta. V noci z 21. na 22. ledna 1933 přepadli moravští fašisté kasárny v Brně-Židenicích. Foto: Kasárna v Židenicích - 30. léta Zdroj: ČT24/Klub vojenské historie}

Definitivní konec nadějí SG na převzetí moci přišel s nástupem Reinharda Heydricha. Ten jako mistr chladnokrevné správy neměl pro neřízené střely z řad Vlajky pochopení. Svatoplukova garda byla postupně utlumována a její členové byli buď donuceni k tiché poslušnosti, nebo v některých případech sami skončili v hledáčku gestapa, pokud jejich ambice příliš narušovaly německé plány.

Strategie okřiknout moderátora: Kdy se televizní debata stala oslavou vulgarity?

Příběh Oldřicha Rovného a výbuchu v Červené ulici zůstává mementem. Je to připomínka toho, jak snadno se může část společnosti radikalizovat k nenávisti vůči vlastním lidem pod příslibem moci a ochrany silnějšího agresora.

Svatoplukova garda nebyla hrdinským vojskem, jak o sobě snila. Byla to tragikomická, ale o to nebezpečnější sebranka rváčů a udavačů, kteří v čase národní tragédie zvolili tu nejšpinavější možnou cestu. Staronová synagoga stojí dál, jako symbol vytrvalosti, zatímco jména členů SG zůstávají zapsána v dějinách jen malým, černým písmem v kapitole o hanbě.

První letec oceněný za statečnost Pour le Mérite – Modrý Max inspirován Immelmannem

^{Zdroje: PASÁK, Tomáš, Milan NAKONEČNÝ a Jana PASÁKOVÁ. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945. Praha: Práh, 1999, s. [1a]. ISBN 80-7252-017-2. Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:28a38bb0-dbb0-11e2-9439-005056825209}

^{NAKONEČNÝ, Milan. Vlajka: k historii a ideologii českého nacionalismu. 2. vyd., v nakladatelství Sol Noctis 1. Zvolen: Sol Noctis, 2021. 467 s. ISBN 978-80-99977-06-9.}

^{TOTH, Daniel. Detlef Brandes. Češi pod protektorátem. Theologická revue. 2000, roč. 71, č. 1, s. 167-170. ISSN 1211-7617.}